Blíží se čas výsevu semen lilií. I na těchto stránkách se zřejmě už brzy objeví čerstvá nabídka semen z loňského roku. Je toho věru pomálu, co by vysévání semen lilií mohlo mít společného třeba s výsevem ředkviček. A o podmanivosti kouzla tohoto procesu těm, kteří se mu věnují pravidelně nebo aspoň občasně, není třeba nic říkat. Všem ostatním zkusit tuto činnost lze jedině doporučit.
O svých zkušenostech a názorech k tomu napsal velmi pozoruhodní, a pro něj typicky osobitý článek, doc. Ing. Petr Šrůtka, Ph.D. Pod jeho textem je připojena malá galerie trubek, jak jinak, vypěstovaných ze semen.
Moje výsevy semen lilií
Aneb: Proč to dělat jednoduše, když to jde dělat složitě
Petr Šrůtka
Nejprve si musíme položit otázku: proč vůbec vysévat lilie, když si můžeme koupit cibule, u kterých víme, jak krásná lilie nám vykvete?
Důvod je vcelku jednoduchý. Touha po kráse a zvědavost (zvídavost). Prostě toužíte po něčem, co katalogy nenabízejí, typicky třeba botanické lilie. Všechny jsou samy o sobě velmi krásné a k tomu zajímavé. Navíc skýtají možnost vytvořit nové hybridy. Vezměte si například Lilium candidum. Kolik jejích hybridů si můžete dneska koupit? Její velmi krásný hybrid L x testaceum možná po dlouhém hledání a úsilí někde seženete, ale pravděpodobně ne z nějakého katalogu, ale spíše od nějakého sběratelského fandy.
Šlechtitel také vidí nějaký zajímavý rys botanické nebo i hybridní lilie, a chce jej přenést a posílit v novém hybridu. Jeho fantazie, podnícená zmíněnou touhou po kráse, jede na plné obrátky. Nakonec si také živě představuje ohromený obdiv svých liliářských přátel, to je ona pověstná třešnička na dortu a pobídka pro další práce s hybridy lilií.
Tak dobře jsme odhodláni nějaká semena vysít. Ale kde je vzít a jaké vlastnosti ta semena mají?
Myslím si, že nejlepší je vypěstovat si potřebná semena sám. Potom budu mít jistotu, že jsou čerstvá a životaschopná. K tomu potřebuji dvě lilie, které jsou mezi sebou křižitelné. Třeba dva trubkovité (martagon, asijské, orientální) hybridy. V létě přenesu pyl z jedné na druhou a naopak, a velmi pravděpodobně na podzim nějaká semena sklidím. Semena vysuším, dám do papírového sáčku, následně do těsně uzavíratelné twist – off lahvičky a uložím v chladničce v mrazáku. Dalším možným zdrojem jsou burzy semen, pořádané liliářskými společnostmi. Jejich nevýhodou je, že zpravidla nedostanete objednaná semena včas. Ale výběr může být velký. Dalším zdrojem mohou být liliářští kolegové, kteří každoročně vysévají, a se kterými se předem domluvíte, co byste vlastně chtěli. Možných zdrojů je více, ale jsou hůře dosažitelné – například výměna semen mezi botanickými zahradami. Některé nabízejí semena i pro „obyčejné lidi“, jen si na internetu musíte nalézt jejich stránky.
Semena a způsob jejich klíčení. Jak semeno lilie vypadá, asi všichni víme. Jsou plochá, oble trojúhelníkovitá, s úzkým nebo širším blanitým lemem, obklopujícím endosperm (bílek) a čárkovité embryo v něm uložené, směřující ke špičce semene. Pokud semeno neobsahuje bílek nebo embryo, je blanité a průsvitné, je to „pleva“ – hluché neklíčivé semeno.
Přestože rod Lilium je z taxonomického hlediska velmi dobře definovaný (všechny lilie mají šupinatou cibuli, olistěnou lodyhu, šestičlenné květy se svrchním semeníkem, atd.), jejich semena mají dva způsoby klíčení – epigeální a hypogeální. Dokonce v rámci jediné botanické sekce, sekce „Lilium“ podle DeJonga, která zahrnuje evropské, turecké a kavkazské lilie, jsou oba tyto způsoby klíčení. Je to záhada.
Epigeální klíčení je vývojově původnější (starší) a probíhá následovně: V příhodných podmínkách ze semene vyroste nejprve kořínek, který kotví rostlinku v půdě. Poté se ze semene obloukovitě vzhůru skrz substrát vytahuje trávovitá děloha, u různých lilií různě dlouhá. Děloha se dostane nad povrch půdy, roste a sílí, a pod zemí na rozhraní mezi kořínkem a dělohou (na tzv. „nodu“) se začne tvořit první šupina budoucí cibule, která na špičce vytvoří první pravý list, který pronikne nad půdu. Šupin i listů je posléze více, cibulka sílí a roste a po zimním klidu z ní už může vyrazit olistěná lodyha. V případě epigeálního klíčení má hlavní roli kořínek, který záhy musí „pumpovat“ vodu a živiny do dělohy, a podpořit její protlačení nad zem. První listy potom vyrůstají z vrcholů šupin.
Hypogeální klíčení je evolučně odvozenější (mladší) a jak název naznačuje, to nejdůležitější se odehrává pod zemí. Ze semínka opět nejprve vyrazí kořínek a krátká nezelená děloha, ale její špička stále zůstává v semeni a stává se tzv. haustoriem (prostě to není kořen, nemá kořenové vlášení, přestože čerpá živiny), které z bílku semene dodává rostlince prvotní energii a výživu nutnou pro klíčení. Nodus, na rozhraní mezi kořínkem a nezelenou dělohou nejprve „oteče“ a hned se počne tvořit cibulka. Po určité době (anebo po období vegetačního klidu) z ní vyroste první pravý list, který se dostane nad zem. Tento lístek nevyrůstá z vrcholu šupiny, nýbrž z vegetačního vrcholu, tedy stejně, jak jsme zvyklí u dospělých cibulí. Tento první pravý list může být po celou sezónu jedinou zelenou částí rostliny a zpravidla až druhý rok, po vegetačním klidu, vyroste nový list. Cibulka rok od roku sílí a jednoho jara z ní vyroste olistěná lodyha. U hypogeálního klíčení má zásadní roli haustorium a nezelená děloha, a pravé listy vyrůstají z vegetačního vrcholu.
Před výsevem bychom tedy měli vědět, zda naše konkrétní vysévaná semínka budou klíčit hypogeálně nebo epigeálně. Epigeálně klíčí semena asijských hybridů, LA hybridů a trubkovitých hybridů (samozřejmě také semena jejich botanických rodičů – s výjimkou L. dauricum a L. bulbiferum, které klíčí hypogeálně). Hypogeálně klíčí martagon hybridy, orientální hybridy a americké hybridy, včetně jejich botanických rodičů. U sekce „Lilium“ klíčí semena evropských druhů epigeálně, kdežto semena tureckých a kavkazských druhů hypogeálně.
Navíc jak epigeální, tak i hypogeální klíčení mohou proběhnout buď rychle, anebo opožděně (pomalu). To záleží na konkrétním botanickém druhu či původu mateřských lilií. Rychle epigeálně klíčí asijské, LA a trubkovité hybridy. Pomalu klíčí evropské lilie ze sekce „Lilium“, pomalu hypogeálně martagony, turecké a kavkazské lilie, kdežto americké lilie klíčí hypogeálně rychle, a i klíčení orientálních hybridů je rychlejší než u martagonů.
Tak to bychom měli NEZBYTNOU teorii za sebou. Nyní o tom, jak výsev provést. Probereme to následovně: vhodné nádoby, příprava substrátu, příprava semen, provedení výsevu a následná péče o semenáčky.
K výsevu potřebujeme nějakou nádobu, lidově „květináč“, pokud nevyséváme hned na venkovní záhonek.
K výsevu epigeálně klíčících lilií používám uříznuté PET lahve od pitné vody o objemu 4 – 5 l. Vodu vypiju, a u lahve odstřihnu (laboratorními nůžkami) vrchní část s hrdlem. Takto získané výsevní nádobě ponechávám potřebnou výšku – skoro celou, 20 – 25 cm. To se bude hodit. Rozžhaveným drátem (nad lihovým kahanem) propálím do rohů dna 4 dírky o průměru 2 – 3 mm. Tutéž nádobu používám také k výsevu hypogeálně rychle klíčících semen (třeba orientálních hybridů).
K výsevu pomalu hypogeálně klíčících semen používám „malou plastovou nádobu“ Koupím si třeba 30 dkg feferonového salátu. Naváží vám ho do krabičky z průhledného plastu, vysoké cca 10 cm, dlouhé 10,5 cm a široké 8 cm. Nádobka má kónický tvar. Salát zkonzumuji a nádobku vymyji mýdlem, včetně víčka (to budu potřebovat) Žádné díry do ní nedělám.
Já jsem malopěstitel, a tak neprovádím výsevy většího množství semen, jak to dělají seriózní pěstitelé anebo velkopěstitelé. Ti vysévají zpravidla do truhlíků o hloubce 20 cm, dlouhých třeba 100 cm a širokých 50 cm. Potřebují k tomu ale skleník.
K výsevu hypogeálně klíčících semen se mnohde doporučuje igelitový pytlík . Nejvhodnější jsou dnes „zipovací“ sáčky o rozměrech 15 x 20 cm. Já tuto metodu nepoužívám, pro neuspokojivé výsledky a obtížnější následnou péči o klíčící rostlinky.
Výsevní substrát bývá zásadní záležitostí a jeho přípravě je nutné věnovat patřičnou péči. V mém případě mi jeho příprava zabere nejvíce času a úsilí. Nejprve jdu do starého borového lesa a nahrabu tam jemnější borový humus i s trochou hlinitého podílu. Shrábnu jehličí, šišky a hrubší nerozloženou vrstvu, a to žádoucí je hned pod tím. Potom jdu k potoku a prosívám písek tak, abych si odnesl materiál o zrnitosti 1 – 15 mm. Potom jdu opět do lesa, na místa, kde roste rašeliník. Nůžkami odstřihávám pouze zelené hlavičky (to je to co potřebuji) a zbytek rostlinek nechám. Za půl roku je porost rašeliníku opět v původním stavu. Ale to ještě není všechno. Potřebuji dřevěné uhlí. Buď si koupím uhlí pro grilování, anebo si je vyrobím sám v kamnech ze silné borové kůry (borky). Jak rozpráškované dřevěné uhlí, tak i rašeliník významně omezují aktivitu hub v substrátu a tyto složky jsou schopny zamezit tzv „padání semenáčků“ (uhnívání kořínků a cibulek).
Poté „sestavuji substrát“ (míchám). Proseji borový humus a písek. Písek má mít zrnitost 2 – 3 mm. Smíchám obě složky v poměru 1 : 1. Spíše písku může být více. Rozstříhám co nejdrobněji rašeliník laboratorními nůžkami (úmorná práce) a dřevěné uhlí v moždíři roztluču na prach (velmi špinavá práce, je nutné dělat to venku), tyto složky přidám do substrátu, ale hlavně do vrchní vrstvy, ve které budou vyseta semena. Vrchní vrstva by měla obsahovat 20% těchto dvou složek.
A nyní k přípravě semen na výsev. Semena je ideální vysévat brzo po sklizni, u martagonů můžeme začít už v listopadu, u epigeálních v prosinci, nejpozději však v únoru. Později vysetá semena se nevyvíjejí dobře. Proč, to je mi záhadou. Jediným pozdním řešením je výsev na venkovní záhonek.
Pokud mám vlastní semena, nebo i z jiných zdrojů, nejprve „oddělím zrno od plev“, vybereme dobře vyvinutá, klíčivá semena. Pokud je semen mnoho, lze si pomoci vyfoukáním plev z hluboké sklenice. Semena i plevy do ní nasypu a „dýchnu“ dovnitř. Sklenicí natřásám a citlivě zesiluji foukání, až plevy vyletují ven. Plná semena jsou těžší a zůstanou na dně sklenice. Nakonec je ještě přeberu ručně.
Semena poté namočím do vody, nejlépe dešťové, což provedu ve čtvrtlitrové lahvičce se šroubovacím víčkem. Vodu je nutné vyměňovat, nejlépe každý den. To stačí provést tak 3 x až 4 x. Do poslední vody můžeme přidat 2 zrnka hypermanganu (KMnO4).
Poté už musím přistoupit k vlastnímu výsevu. Pokud vysévám epigeálně klíčící semena, použiji výše popsanou nádobu vyrobenou z velké plastové lahve. Díry na dně zakryji kamínky, které fixuji na místě navlhčeným substrátem. Zvlhčeným namíchaným substrátem (písek, borový humus a 5% práškového uhlí) naplním nádobu a substrát utlačím až do výšky 10cm. Dále použiji substrát obohacený o rozmělněný rašeliník i o rozpráškované uhlí, další cca 3 cm Opět utlačím a urovnám. Utlačení substrátu je nutné, aby bylo možné zalévat květináč odspodu, a aby voda vyvzlínala až k semenům. Nyní na povrchu rozmístím vlhká semínka. Ta zasypu ještě 2 cm substrátu s uhlím a rašeliníkem, a utlačím trochu mírněji. Navrch ještě nasypu 1 cm vrstvičku hrubozrnného písku.
Stejným způsobem vysévám i semena orientálních hybridů, které klíčí hypogeálně (literatura uvádí, že pomalu, ale podle mých zkušeností je jejich klíčení o dost rychlejší, než u martagonů).
Pomalu hypogeálně klíčící semena (zejména martagony) vysévám do malých kónických plastových krabiček, do kterých se v lahůdkářských obchodech navažují saláty. Mají rozměry 10 x10 x 8 cm. Na dno nádobky utlačím 4 cm vrstvu zvlhčeného substrátu s dřevěným uhlím a rašeliníkem. Nádobku položím na bok a na stěnu nalepím zvlhčená semena. Přitlačím je vrstvičkou substrátu. Postupně tak oblepím všechny 4 stěny krabičky. Substrát zarovnám a utlačím tak, aby navrchu byla mezera 2 – 3 cm. „Nejvyšší“ semena jsou také asi 2 cm pod úrovní substrátu. Zaklapnu víčko a postavím krabičku na okenní parapet. Pokud je krabiček víc, mohou stát i na sobě.
Na záhon vysévám v případě, když jsem se dostal „do skluzu“ s výsevy. Lze tak vysít jak epigeálně, tak i hypogeálně klíčící semena. Záhonek dělám většinou malý, třeba 50 x 50 cm, a hlínu prokopu tak do 20 cm, a smíchám s pískem a borovou hrabankou. Navlhčená semena vyskládám na utlačenou vrstvu, a na ně navrším ještě 3 cm substrátu, který také utlačím. Navrch nasypu vrstvu hrubého písku, která brání vytloukání klíčících semenáčků deštěm. Nejpozdějším termínem je v tomto případě počátek června.
Máme tedy vyseto. Výsevy i klíčící rostlinky ale potřebují i následnou péči. Tato péče je důležitá, neboť vede vaše semenáčky až k dospělým rostlinám a kvetení. Zahrnuje světlo, teplo, vlhko, výživu, přesazování a případně zásahy proti škůdcům.
Hypogeální semena v krabičkách by měla být na světle. Vylíčené rostlinky pochopitelně také. Nejlepší je okenní parapet, u okna situovaného na sever, severovýchod nebo i východ. Jde o to, aby nestála v plném slunečním světle příliš dlouho. Semenáčky můžete přisvětlovat umělým světlem, řízeným časovým spínačem, a „natahovat jim den“. Dvanáct hodin světlého dne během zimního a časně jarního období postačí.
Důležité jsou kolísavé teploty, v rozmezí 8 – 20 oC. Při nekolísavé vysoké teplotě některá semena (americké lilie a martagony, ale obecně téměř všechna), klíčí hůře nebo dokonce neklíčí. Na příliš vysoké teploty během léta je nutné si dát pozor – jejich přiměřené zalévání je obtížné, a skoro vždycky začnou semenáčky hnít. V takovém případě je nutné dát květináče do stínu do venkovního prostředí a zajistit jejich nepřemokřování např. deštěm.
Zálivka výsevních nádob je skoro umění. Již jsem naznačil, že se nesmí přelít, zejména během horkého letního období a přezimování. Zalévám vlastně pouze velké květináče vyrobené z plastových nádob, a to zespodu do misky. Vrchní vrstvu (zásypový písek) naopak nakypřuji. Po výsevu zaliji dosti bohatě, a potom třeba až po čtrnácti dnech. Přes průhlednou stěnu vidíte, zdaje substrát vlhký a až jak vysoko (odkud je mezi částicemi substrátu vzduch). Pokud je úroveň, kde jsou uložena semena suchá, je nutno zalít. Všeobecně platí, že méně znamená v tomto případě více.
Hypogeálně klíčící semena v uzavřených krabičkách s víčkem není nutno zalévat, pokud jste vlhkost substrátu vyladili správně. Nemusíte zalévat třeba půl roku. Pokud ale uvidíte, že se pravé lístky dostávají nad povrch a dosahují k víčku, musíte víčko sundat a umožnit vývoj lístků. Nejprve víčko položím napříč, takže nádobka větrá přes nezakryté rohy, později víčko zcela sundám. Mladé lístky, vyrostlé ve vlhku, jsou totiž na vlhko přivyklé, včetně funkce stigmat, která regulují transpiraci. Pokud by se ale lístky dostaly hned do suchého vzduchu, mohly by uschnout. Nyní je třeba i tyto krabičky citlivě zalévat, a proto musím udělat také do dna dírky, aby je bylo možné zalévat odspodu.
Pokud namícháte do substrátu více písku, budou problémy se zálivkou menší. Během zimy je nutné zálivku omezit a již nepoužívat hnojiva.
Hnojit rostoucí semenáčky můžeme od té doby, kdy mají již pravé listy (ale hlavně jde o dostatečně vyvinuté kořínky). Použijte nějaké dobře rozpustné hnojivo, třeba „Cristalon plod a květ“, ale v malé koncentraci (lžička hnojiva na litr vody). Samozřejmě ani touto hnojivou zálivkou nesmíte semenáčky přelít. Pokud používáte slabou koncentraci hnojiva, můžete ji použít při každé zálivce, tak jednou za čtrnáct dní. Když jsou semenáčky starší, a mají dost kořenů i velké listy, je možné koncentraci hnojiva o trošku zvýšit.
V původních výsevních nádobách mohou zůstat semenáčky nejvýše dvě vegetační sezóny. Potom je nutné je přesadit. Můžete ovšem přesazovat i po jediné vegetační sezóně, zvláště trubkovité hybridy. Přesazuji po přezimování na jaře, nejlépe v březnu nebo dubnu. Připravím si venkovní záhonek, který prokopu až do 30 cm, a do substrátu přidám písek a borový humus. Humózní složku jen do vrchních vrstev. Cibulky vysadím tak, že jsou ve spodní vrstvě bez humusu (ale s pískem) a humózní složka je nad nimi. Na vrch záhonku opět nasypu hrubý písek.
Přesazuji také do velkých květináčů. Používám v Hornbachu koupené bílé umělohmotné květináče „Vaso Naxos“ o velikosti 28 x 30 cm. Drenáž u nich zajišťuji pomocí hrubého písku, jinak jsou naplněny substrátem z písku, borového humusu a hlinitých podílů. Někdy přidávám roztlučené dřevěné uhlí. Navrchu je hrubý písek.
V některých případech se stává, že naleznete na semenáčcích škůdce. Pokud jsou květináče ještě doma, můžete na listech nalézt mšice anebo svilušky (roztoče). Je nutné provést zásah s pomocí specifického pesticidu, který zakoupíte v zahrádkářské prodejně. Vyberte si jej sami, nebo si nechte poradit, ale vždy zkontrolujte, že na etiketě je doporučeno jeho používání proti mšicím a roztočům.
Větší problém je hynutí (uhnívání) semenáčků v důsledku přelití. Tento problém je neřešitelný, pokud semenáčky přišly o kořeny a báze cibulky je zasažena hnilobou. Zálivka nějakým fungicidem nemá význam. Snad jediná zoufalá možnost jen nacpat malé plastové nádobky rašeliníkem, a cibulky do něj „vysadit“. Někdy se povede některé z nich zachránit.
Pokud vidíte, že listy napadla plíseň šedá (Botrytis cinerea), je naopak postřik fungicidem dobrá volba.
K zásahům je nutno mít nějaký přístroj, kterým pesticidní jíchu aplikujete, a který je schopen vyrobit velmi malé kapky. Možná netušíte, že lze také použít kartáček na zuby, který namáčíte a přejíždíte jednosměrně palcem tak, aby kapičky dopadly na listy. Jíchy v tomto případě spotřebujete velmi málo. Varuji – neaplikujte tímto způsobem organofosforové insekticidy (Actellic, Nurelle, apod.) a kartáček nejlépe spalte.
Jsou v mé metodě nějaké výhody anebo nevýhody? Samozřejmě, že ano. Především velká pracnost přípravy substrátu, anebo to, že složkou substrátu je písek a květináče jsou příliš těžké. Kdybyste vysévali do velkého truhlíku, budete mít mnohem menší problémy se zálivkou.
Pro mě je ovšem velká výhoda, že dobře vím, jak jsem všechno udělal, a že v mém substrátu nemůže dojít k padání semenáčků ani k hnití cibulek, a pokud nějaký problém nastane, musí to být něčím jiným. Pokud semena neklíčí a vše bylo dodrženo, musí být chyba v nich (např. jsou stará anebo z jiného důvodu neklíčivá).
Nakonec, jsem zvědav na Vaše námitky a rady, abych při jejich zapracování mohl svou metodu udělat ještě složitější.
