Pan Jiří Hloušek zemřel tiše v pondělí dne 17. ledna 2022 ve věku nedožitých 72 let.

Na jeho parte je použitý Senecův citát: Čas zahladí bolest. Ano, to je velmi cenná vlastnost času. Ovšem nám, kteří ač jsme nepatřili k jeho užšímu rodinnému kruhu, avšak jsme ho roky znali osobně, zřejmě ještě rychleji pomohou překonat účinek náhlosti tého změny vzpomínky, které na pana Jiřího máme. Zažili jsme ho totiž jako člověka lidsky velmi příjemného, u nějž jsme rádi sdíleli každou příležitost k setkáni s ním. A takový obraz o něm v nás přetrvá.

Administrator předchozích webových stránek našeho spolku pro tento účel nabídl znovuuveřejnění rozhovoru, který s panem Hlouškem vedl pro tehdejší Galerii liliářů. Kromě několika osobních sdělení se dotýká jeho pěstitelské, ale zejména také šlechtitelské práce s liliemi. Je to jen nástin, rozhovor je z roku 2004, a této činnosti se věnoval až do posledních dnů.

Jednou z nejvýraznějších postav české liliářské scény je bezesporu přítel Jiří Hloušek. Se svou robustní postavou a mohutným plnovousem je nepřehlédnutelnou postavou na každé klubové schůzi. Pokud se na schůzi předávají ceny za oceněné exponáty na kterékoliv pořádané výstavě v Čechách, pak je na podium určitě pozván též Jiří Hloušek. I on byl jedním z těch mála českých liliářů, o kterých se psalo v prestižní ročence Severoamerické společnosti z roku 1997.

Narodil se 20. února 1950 na Kladně, avšak řadu let žije v Rakovníku. Je ženatý a má dvě děti – synovi bylo 20 let, dceři 18.V zimě rád lyžuje, v létě se plně věnuje zahradničení – především liliím.

S liliemi se setkal již v mládí na zahradě svých rodičů, kde kvetl L. martagon, L. regale a další. Sám začal s jejich pěstováním v roce 1980. Tehdy navštívil se svou manželkou Alexandrou výstavu v Roudnici nad Labem .Tam dostal nějaká semena a pokusil se z nich vypěstovat svoje lilie. Protože měl úspěch – nějaké aureliány mu vykvetly již následující rok – byl, jak sám říká, chycen. Tehdy bylo prakticky nemožné sehnat najednou semena aureliánů různých barev a proto začal sám s křížením. Jeho cílem bylo vypěstovat aureliány podobné orientálním hybridům, neboť pěstování orientálů v našich klimatických podmínkách na záhonech je nesnadné.

J. Hloušek dělil aureliány do dvou skupin (pouze pro své hybridizační účely). Klasické trubky, dlouhé a úzké jako L. sulpherum, a aureliány s plochým, otevřeným a do strany otočeným nebo převislým květem. V první skupině vyšlechtil pouze dva nebo tři hybridy, všechny ve žluté barvě. Ve druhé skupině vyselektoval řadu barevných hybridů od bílé, přes žlutou a oranžovou až po temně růžovou. 

Pro hybridizaci používá J.Hloušek pouze rostliny, které nemají botritydu, nemají fusarium, mají pevnou a vzpřímenou lodyhu, mají pyramidální květenství a mají požadovaný tvar květů.

Jiří Hloušek má registrované hybridy Aristera (Ia), Kytrinos (Ia), Maraten (Ia), Česká Elita (Ib), Pomerančový Favorit (VIa), Lila Favorit (VIa).

Zdá se, že nejlepší je Pomerančový Favorit. Je to klasická trubka, 140 – 160 cm vysoká, květ je uvnitř sytě oranžový, bez tmavého hrdla, zelenými nektariemi, zvenčí je květ rovněž sytě oranžový, ale přechází až do červené. Lodyha je šedozelená, hustě olistěna sytě zelenými listy o délce 12- 14 cm, širokými 12 až 14 mm. V roce 1995 ji vystavovala paní Marguerite Thomas na regionální výstavě  Golden State Lili Society pod jménem Orange Favorit.

Co všechno se změnilo od uveřejnění Vašeho profilu v ročence Severoamerické společnosti?

Život se nezastavil – děti zestárly. Syn Tomáš dostudoval, díky dceři Lídě jsem už spokojeným dědečkem.

S liliemi se mi také lecos povedlo. Mimo jiné pokračuji ve šlechtění plochých aureliánů. Z původního křížení L.henryi x Bright Star jsem vydělil dvě větve –  bílou a růžovou. Dalším křížením s řadou jiných odrůd jsem získal hodně materiálu pro selekci.

Na letošní výstavě v Lysé nad Labem jsem představil novou odrůdu VIc. s květy o průměru až 15 cm, bílými s červenohnědým žíháním a černým středem. Pokřtila ji televizní moderátorka Bára Štěpánová a tak dostala jméno Bára.

Selekcí z Lila Favorit se mi podařilo získat temně fialovou lilii s pracovním názvem Super Lila. 

Rakovnické výstavy lilií jsou už dnes pojmem. Jsou sice pořádané jako výstavy Martagonu, ale hlavní tíže organizace leží na bedrech Jiřího Hlouška. Měli bychom spíše říct – na bedrech rodiny Hlouškových. Jak to s výstavami v Rakovníku začalo?

Již v době, kdy jsem vstupoval do „Martagonu“ jsem uváděl, že bych byl rád, aby se  výstavy lilií nekonaly pouze v Praze nebo v Roudnici, ale i v Rakovníku. Jestli se nepletu,tak první rakovnická výstava se uskutečnila na návrh mého přítele Václava Laňky v roce 1984, možná 1985. Po návštěvě naší zahrady v Nučničkách, kde už  jsme měli slušný záhon lilií, usoudil, že by bylo dobré uspořádat výstavu lilií v Rakovníku. V té době působil Václav Laňka v Domě pionýrů a mládeže, kde vedl sekci ochrany přírody. S ním tam tehdy pracoval velmi šikovný zahradník pan Václav Havlík. Společně jsme navrhli, aby se výstava uskutečnila tam. Vedení Domu nám vyšlo vstříc a tak se zrodila malá, ale velmi hezká první rakovnická výstava lilií. Na stejném místě se uskutečnily ještě asi čtyři další výstavy. Poté nastalo období hledání, na jehož konci jsme zakotvili v rakovnické Rabasově galerii.

Vaše zahrada v Nučničkách je v době kvetení lilií velikánskou výstavní síní. Kluby v zahraničí často organizují návštěvy svých členů po zahradách kolegů. Považoval byste takovou myšlenku za následování hodnou i u nás?

Nevím. Po jedné zkušenosti ze zájezdu liliářů do Německa k panu Böhmovi a ještě k jednomu liliáři, nevzpomínám si momentálně na jméno, se dost děsím představy, že by do Nučniček přijelo najednou 30, nebo více liliářů. Je možné, že se lidé již změnili, ale tehdy jsem se styděl za ostatní. Byl to přímo nájezd na pacibulky a na pyl, takže majitel zahrady musel prostřednictvím dr.Vereše návštěvníky napomínat. Jinak se ale nebráním ohlášeným návštěvám menších skupin 3-4 liliářů.

Možná, že více liliářů by přivítalo, kdyby jejich manželky s nimi sdíleli zanícení pro lilie. Vaše manželka, paní Alexandra, je rovněž velkou milovnicí lilií. Jak vypadá vaše liliářské soužití?

Musím přiznat, že bez Saši by nebyly výstavy v Rakovníku. Veškerou administrativu spojenou s výstavou obstarává ona. Stejně tak, jak někdy říká v legraci, bych byl bez jejího odborného dohledu úplně nemožný na podzim, když přesazujeme přibližně polovinu cibulí. Prostě, bez její podpory a pomoci by nebylo výstav, neměli bychom tolik lilií a nebyly by takové jaké jsou.

V roce 1997 jste měl registrováno 6 hybridů. Jak je to dnes?

 Počet se nezvětšil, rozhodně není naším cílem mít kvantum registrovaných odrůd,ale vyšlechtit zdravé a odolné lilie, které budou něčím nové a samozřejmě se musí i líbit. Možná někdy necháme registrovat některý z našich aureliánů, ale zatím o tom neuvažujeme.

Navštěvujete také liliářské výstavy v zahraničí. Můžete porovnat naše a cizí výstavy?

Kromě superkomerčních výstav v Holandsku jsem viděl pouze jednu a to v Polsku. Porovnávat výstavy v Holandsku a u nás je nemožné. Snad se jim trochu blíží výstavy v Lysé a v Olomouci. Se Sašou si myslíme, že výstavy, které pořádá naše organizace, mají i jiný účel než komerční výstavy. Snažíme se především ukázat to nové co mají, nebo co vyšlechtili naši členové. Každý se samozřejmě rád pochlubí něčím novým. Proto se na našich výstavách neobjevují ohromná aranžmá ze stovek lodyh od jedné odrůdy (kdo jich také tolik má). Myslím si, že o co jsou naše výstavy chudší co se týče množství, o to jsou rozmanitější. Objevují se hlavně ty druhy, které jsou stranou komerčního pěstování, například aureliany, martagony a jiné botanické druhy.

Je pro Vás návštěva některé z těch gala-show spíše deprimující a nebo povzbuzením k dalšímu svému úsilí?

Rozhodně není deprimující. Nemáme zájem soutěžit s velkými firmami, ani to není možné. Samozřejmě chceme vypěstovat nové a hezké odrůdy a tak ročně vyséváme několik tisíc semen z našeho křížení, někdy použijeme, pokud je dostaneme, i semena z ciziny. Prostě velké výstavy jsou krásná podívaná, ale ty které děláme sami jsou nám bližší.

Většina vystavovatelů na velkých výstavách jsou profesionálové. Nemáte někdy chuť se také profesionalizovat?

V našich podmínkách, podle mého názoru, nepřichází v úvahu stát se profesionálním šlechtitelem nebo pěstitelem lilií. Jen si spočítejte to množství lilií, které byste musel nejenom vypěstovat, ale hlavně prodat, abyste se uživil.

Popřejme tedy Jiřímu Hlouškovi a jeho manželce Alexandře, aby se jim zdařilo vyšlechtit  další nové odrůdy lilií, které budou zdobit nejenom jejich zahradu v Nučničkách, ale budou krášlit záhony řady dalších liliářů.

S Jiřím Hlouškem hovořil v roce 2004 Václav Vinčálek.