Ing. Zdeněk Seidl

Specializované květinářské organizace sdružují specializované pěstitele květin. Jak se člověk může stát specializovaným pěstitelem? Je to tak, že se jednoho dne probudí a je to v něm? Nebo se mu nějaká kytička obzvláště líbí a chce proniknout do všech tajů jejího pěstování a dělá to tak trpělivě a tak dlouho, až se to naučí?

Domnívám se, že by specializované organizace neměly řešit jen teoretické otázky kolem předmětu svého zájmu. Minimálně je sporné, jak daleko by to mělo přesahovat do profesní nebo profesionální podoby, nebo aby se zde řešily dokonce komerční záležitosti. Určitě by se neměly opomíjet aktivity, které souvisí s popularizací předmětu specializace, v tomto případě je to pěstování lilií a pomoc potencionálním budoucím pěstitelům při jejich rozhodování o využití lilií, volbě sortimentu a pomoci při pěstování. Obávám se však, že když takový člověk dostane do ruky zpravodaj specializované liliářské organizace, zákonitě se lekne, co je to za vědu a jak je vše složité a nesrozumitelné.

Myslím si, že by bylo dobře si uvědomit, že je třeba řešit problémy ve více vrstvách, na různých úrovních znalostí. Všichni velcí specialisté byli jednou začátečníky a možná, že vhodně formulovaná informace jim otevřela cestu k tomu, aby se ve svých znalostech posunovali až na dnešní úroveň.

V tomto smyslu všichni obdivujeme starší známou publikaci „Let’s Grow Lilies“ (v překl. Pěstujme lilie od V. Howieové). Tuto brožuru považují liliáři celého světa za „liliářský slabikář“ a ti, kteří se „prolouskali“ jejími stránkami, mohou na získané znalosti navázat.

Podobný seriál základních informací o zaobírání se liliemi by mohl probíhat kontinuálně i u nás. Proto se pokouším „sepsat“ seriál, tzn. jakousi analogii v duchu „liliářského slabikáře“. Věřím, že se do tohoto „projektu“ zapojí i zkušenější pěstitelé a podělí se s začínajícími liliáři o své praktické zkušenosti. Pokud se dopustím nějaké nepřesnosti, tak doufám, že mi pomohou problém vyjasnit.

Nevím, kolik je čtenářů prahnoucích po podobných informacích, možná se pletu. Určitě však toto téma budeme moci využít v propagačních materiálech při našich výstavách.

Co potřebuji vědět o liliích a bojím se zeptat…

1. Použití lilií.
2. Stavba rostliny, tvary květů a soukvětí.
3. Rozdělení zahradních lilií.
4. Volba stanoviště a příprava půdy.
5. Výběr sortimentu.
6. Výsadba.
7. Péče během vegetace.
8. Rozmnožování lilií.
9. Křížení lilií.
10. Křížení polyploidních lilií a mezisekční křížení.
11. Vystavování lilií.
12. Příjem lilií do soutěže.
13. Hodnocení lilií a účast v hodnoticí komisi.

1. Použití lilií

V dnešní době není problém si koupit jakoukoliv kytku v kteroukoliv roční dobu. To se týká i lilií, které se staly podobně jako jiné květiny jednou z položek květinářského průmyslu. Květina určitě přinese obdarovanému radost. Ale pokud je vypěstovaná vlastnoručně, přinese radost i darujícímu.

V obecném povědomí se po léta považuje za královnu květin růže. V současné době prodělalo šlechtění okrasných květin obrovský vývoj a byly vytvořeny kultivary, které jsme si před pár lety ani nedokázali představit. Nechme růži její titul, ale všimněme si rozmanitosti jiných květin. Lilie zde určitě vynikají, a kdyby se královský titul nedědil, ale volil, určitě by lilie nebyly bez šance stát se královnou květin. Nejen barvami (chybí jen modrá barva) nebo jejich kombinacemi a barevnými typy kreseb, ale i velikostí květů a výškou rostlin, postavením a tvarem květů nebo termínem kvetení.

Z toho vyplývá široké spektrum jejich zahradního využívání jako:

1. součást trvalkových výsadeb,
2. mobilní zeleň,
3. solitérní rostliny,
4. dekorativní uplatnění v přírodních nebo hajních partiích zahrady,
5. doplněk alpin,
6. sbírkové záhony,
7. květiny k řezu.

Pokud se rozhodneme začít s pěstováním lilií, bude pro začátek nejvhodnější pěstovat je jako součást trvalkových výsadeb. Jestliže zde vysadíme několik cibulí jedné odrůdy lilie, určitě vynikne v celé své kráse a klidně můžeme nějakou tu lodyhu použít i k řezu. Pro tento účel jsou vhodné asijské hybridy, které jsou snadno dostupné, pro pěstování jednoduché a v široké paletě barev.

Pro obyvatele sídlištních bytů bez zahrádky nebo tam, kde je problém s pěstováním lilií ve volné půdě (např. kvůli myším), je pěstování lilií v nádobách jednou z možností, jak si dopřát krásu květů. Tato metoda nám rovněž umožňuje obměnu kvetoucích rostlin, které chceme mít na očích, podle sezónnosti kvetení. Je třeba mít na mysli, že pěstování v nádobách znamená pro lilie extrémní podmínky pro přežití. Nádoby často prosychají a může dojít k jejich přehřívání. Na druhé straně pěstování lilií v nádobách umožňuje namíchat přesně takový substrát, jaký potřebují. Můžeme tam pěstovat i náročnější skupiny lilií, jakými jsou např. orientální hybridy nebo longiflorum hybridy, které se na venkovních záhonech obvykle pěstují obtížně. Uplatnění by zde našly spíše nižší kultivary. Je třeba domyslet uskladnění nádob v zimě, abychom si nevytvářeli zbytečně problémy typu „kam s ním?“

Pokud chceme použít lilie jako solitérní rostliny, volíme takové kultivary, které požadavek na výraznost nebo dominanci splňují. Měly by to být rostliny vyššího vzrůstu, s barevně výraznými a většími květy, s bohatým a dlouho kvetoucím soukvětím. Pro zdůraznění dominance by to neměla být jen jedna rostlina, ale skupina několika cibulí stejného kultivaru. Pro tento účel se fantasticky hodí orienpety (vysvětlení viz dále).

Výsadbu lilií v přírodních a hajních partiích budeme řešit zřejmě speciálním sortimentem, např. botanickými druhy, martagon hybridy nebo americkými hybridy. Takové uplatnění lilií proto vyžaduje hlubší znalosti o požadavcích lilií na stanoviště. V těchto partiích bychom měli použít jen takové lilie, pro které jsou místní podmínky vhodné.

Podobné zásady platí pro výsadbu lilií v alpinech, kde se dají vysazovat drobné nebo nižší botanické druhy (např. Lilium pumilum, L. cernuum), které mají také speciální požadavky na pěstování. Uplatnění lilií v alpinech je limitováno výškou lilií, ale pro okrajové části alpin nebo jako výplně pro různé výškové úrovně alpin se mohou lilie hodit.

Pojem sbírkový záhon je pro sběratele kultivarů něco jako album pro sběratele známek. Je to místo, kde sběratel realizuje svoji posedlost sehnat „Něco“ s velkým Ň. Časem tato posedlost postihne mnoho specializovaných pěstitelů. Většinou se zde pěstuje sortiment, který se pak příležitostně prezentuje na různých výstavách lilií. Mnohdy tento záhon slouží k testování odolnosti nových hybridů, resp. k ověření jejich pěstitelských požadavků.

Pokud je cílem pěstovat lilie převážně k řezu, začíná to už kolidovat s komerčním pěstováním, což by nemělo být prioritní záležitostí specializovaných organizací. Takovou výsadbu je vhodné řešit jako pěstování užitkových rostlin. Ořezaný záhon květin totiž vůbec neoplývá nějakou krásou. Nekomerční specializovaní liliáři to většinou řeší ve svých sbírkových záhonech.

Každý rok se koná v bližším nebo vzdálenějším okolí několik výstav lilií. Pokud se sbírka lilií rozroste a jsou v ní zajímavé kultivary, snaží se liliář s výsledky své práce pochlubit. Nakonec i začínajícímu liliáři nic nebrání v tom, uřezat hezkou lodyhu a pochlubit se s ní na některé výstavě. Pokud toho chce pěstitel vystavovat více, je třeba něco vědět o přípravě lilií na výstavy, což je už speciální téma, ke kterému se vrátíme později.

Nejvyšším stupněm specializace je pak šlechtitelská práce. Ta určitě není prvotní motivací pro pěstování lilií, ale časem k tomu může pěstitel dojít. U amatérských šlechtitelů je to nejen zábava, ale i touha něco „stvořit“, která u těch nejvyspělejších přerůstá v cílevědomou práci přesahující rámec běžného hobby, vždyť mnoho amatérů stálo na počátku skokových změn a převratných metod ve šlechtitelské práci.

2. Stavba rostliny, tvary květů a soukvětí

Tak, jako má každý národ svůj mateřský jazyk, kterým se lidé dorozumívají, mají i liliáři svoji terminologii, které rozumí jen oni. Začneme proto od popisu jednotlivých částí rostliny lilie, jak to bývá v podobných článcích zvykem.

Květ se skládá z šesti okvětních lístků (tepalů), kterými jsou tři vnější (sepaly) a tři vnitřní (petaly). Ale hlavně nese pohlavní orgány. Květ je krásné lákadlo pro hmyz, který rostlinu pomáhá opylovat, a tím se udržuje reprodukční cyklus příslušného druhu umožňující jeho přežití.

Pestík je samičí orgán uprostřed květu lilie. Sestává z blizny, čnělky a semeníku. Blizna je pokrytá lepkavou substancí a slouží k zachycení samčích pylových zrn.

Tyčinka je samčí orgán tvořený nitkou a prašníkem. Prašník sestává ze dvou prašných váčků a každý z nich obsahuje ještě dvě prašná pouzdra. Když pyl dozraje, dojde k otevření pouzder a váčků a uvolnění pylových zrn.

Variabilitu lilií rozšiřují více či méně odlišné tvary květů, kterými jsou – tvar miskovitý, nálevkovitý, plochý, hvězdicovitý, turbanovitý. Pro čínské hybridy jsou dále charakteristické tvary květů – trubkovitý, zvonovitý.

Lilie vytvářejí soukvětí, kdy ta nejmohutnější z nich mohou mít až několik desítek květů. Tvar soukvětí rovněž přispívá k větší variabilitě lilií – soukvětí pravidelné; poschoďovité; pyramidální.

Pozn. red.: autor článku používá výraz soukvětí a popisuje zde různé tvary soukvětí lilií. V rozhovorech liliářů je slovo soukvětí slýcháváno, ale správněji jde o květenství. Lexikon pro mladé a začínající zahrádkáře autorů J. Klimeše a J. Froňka vydaný Českým zahrádkářským svazem (1995) slovo soukvětí neuvádí, zato květenství definuje jako soubor květů na společném stonku uspořádaných podle určitých pravidel. Ani B. Mičulka v Liliářském terminologickém slovníku (2001) soukvětí neuvádí a květenství definuje jako soubor květů a poupat, uspořádaných na vřetenu na vrcholu lodyhy podle určitých pravidel (u lilií hrozen, lata a zdánlivý okolík).

3. Rozdělení zahradních lilií

Botanické druhy lilií vyžadují specifické podmínky pro pěstování, proto se jen některé z nich uplatňují jako zahradní lilie.

Jako zahradní lilie se nejčastěji pěstují kultivary vzniklé původně křížením botanických druhů, později křížením kultivarů mezi sebou. V praxi se ujalo a stále se používá rozdělení lilií do skupin, které před léty navrhl jeden z nejznámějších amerických šlechtitelů a komerčních pěstitelů pan Jan de Graaff. Tento systém je velice užitečnou praktickou pomůckou pro pěstování lilií. Každá skupina odrůd podle svého původu, resp. podle původu jejich rodičů nebo prarodičů, vyžaduje obdobné podmínky pro pěstování, jaké jsou na stanovištích, odkud jejich předci pocházejí.

Lilie se rozdělují do následujících zahradních skupin:

I. Asijské hybridy (asiatky).

II. Martagon hybridy (eurasiatky).

III. Candidum hybridy.

IV. Americké hybridy.

V. Longiflorum hybridy.

VI. Trubkovité a orleánské hybridy (čínské hybridy, číňanky, aureliany).

VII. Orientální hybridy.

VIII. Ostatní hybridy.

IX. Botanické druhy.

Skupina I. Asijské hybridy neboli asiatky

Jsou to odrůdy pocházející z prokřížení několika desítek botanických druhů lilií rostoucích v mírném pásmu severní polokoule na území Evropy a Asie. Jedná se o skupinu lilií, které se většinou pěstují bez velkých problémů. Do této skupiny patří největší počet kultivarů.

Podle postavení květů se dělí do podskupin:

Ia  lilie se vzpřímenými květy,

Ib lilie s květy do stran (s vybočenými květy),

Ic  lilie s převislými (nícími) květy.

Podrobnější třídění ještě popisuje dalším písmenem tvar květů (nálevkovitý, miskovitý, turbánkovitý apod.). Tyto jemnosti možná zbytečně celé třídění komplikují, takže se v běžném životě ani moc neujaly a příliš se nepoužívají.

Lilie podskupiny Ia se používají pro masovou produkci řezaných květin v květinářských firmách. Lodyhy Ia se totiž dobře balí a přepravují, protože je malé riziko poškození květních pupenů.

Lilie ostatních podskupin jsou spíše k použití jako zahradní květiny.

Asiatky mají střídavě olistěné lodyhy a různě stavěná soukvětí.

Skupina II. Martagon hybridy nebo eurasiatky

Tyto lilie vznikly křížením skupiny botanických lilií příbuzných s lilií zlatohlavou (L. martagon), kterou známe z naší přírody. Tyto lilie mají listy umístěné na lodyze v přeslenech a kvetou drobnějšími turbánkovitými květy. Příliš příjemně nevoní. Jsou to zahradní květiny vhodné i do přírodních partií zahrady.

Skupina III. Candidum hybridy

Skupina je odvozena od lilie bělostné (Lilium candidum), která roste na Blízkém Východě a známe ji jako biblický symbol nevinnosti. Hybridy by se daly spočítat na prstech jedné ruky a pro pěstování v zahradách nejsou dost odolné.

Kdysi byly v každé vesnické zahrádce bohatě narostlé trsy lilie bělostné. Pak, v období kyselých dešťů, tyto rostliny uhnily. Dnes se dají koupit poměrně drahé cibule této lilie, které už zase začínají v zahradách normálně růst, takže se snad naše životní prostředí trochu zlepšilo.

Tyto lilie mají přízemní růžici listů, která raší už v září, přes zimu zůstává ve vegetaci a příští rok z ní vyraší jedna, postupně při dělení cibule i několik lodyh.

Skupina IV. Americké hybridy

Jsou to lilie odvozené od botanických druhů lilií, které rostou v Severní Americe. Jde spíše o hajní rostliny vhodné do přírodních partií nebo pro jejich pestře vybarvené turbánky i pro solitérní použití. Na rozdíl od ostatních lilií jsou pro ně typické rhizomové cibule (trs cibulí zůstává srostlý). Proto je třeba věnovat zvýšenou pozornost ošetření oddělených cibulí při jejich rozsazování nebo přesazování.

Obdobně jako martagon hybridy mají i americké hybridy listy na lodyze rozmístěné v přeslenech. Vytvářejí vyšší lodyhy s výrazně zbarvenými turbany většinou doplněné skvrnami kontrastních barev.

Skupina V. Longiflorum hybridy

Patří sem kultivary odvozené od lilie dlouhokvěté (L. longiflorum), která není pro pěstování v zahradě zcela ideální květinou. To se týká i jejího potomstva.

Jsou to skleníkové květiny, které jsou významné v produkci řezaných květů v květinářských firmách. V Americe se přirychlují v hrncích jako ozdoba stolů na Velikonoce (Eastern Lily).

Skupina VI. Trubkovité a orleánské hybridy (čínské hybridy, číňanky, aureliany)

Je to další významná skupina lilií pro zahrady. Lilie jsou vyšlechtěny z botanických druhů, které rostou ve vnitrozemí Číny často v hornatých oblastech. Proto jsou relativně odolné. Jediný problém jim mohou přivodit pozdní jarní mrazíky. Z jejich rodičů se často pěstuje lilie královská (L. regale) a Lilium henryi.

Podle postavení a tvarů květů se dělí na podskupiny:

VIa lilie s trubkovitými květy,

VIb lilie s miskovitými květy do stran (s vybočenými květy),

VIc lilie s převislými květy,

VId lilie s turbánkovitými a hvězdicovitými květy.

Lodyhy jsou střídavě olistěny. Šířka listů závisí na jejich původu. Na stanovištích s vyšší úrovní UV záření bývají užší listy. Díky svým horským předkům se některé lodyhy ohýbají jakoby dolů ze svahu, zejména u skupiny VId, kde je silný vliv L. henryi.

Paleta barev je trochu hubenější než např. u asijských hybridů. Jsou zde však jiné specifické barevné znaky (různé barvy kresby hvězdic v hrdle) nebo tvarové znaky (papily na okvětních lístcích). Tyto lilie dorůstají do výšky až 200 cm      a poměrně silně voní, někdy až příliš. To omezuje jejich využití v interiéru, ale mnohdy je vůně velice pozitivní v otevřených prostorách na zahradě.

Mnohé z kultivarů mají výrazně solitérní charakter. Nižší kultivary (kolem 100 cm) jsou určitě vhodné do trvalkových záhonů.

Skupina VII. Orientální hybridy (orientálky)

Kultivary ze skupiny orientálních hybridů jsou po desetiletí v centru pozornosti komerčních pěstitelů, kteří produkují řezané květiny.

Zároveň však dráždí pozornost liliářů, protože snad každý z nás zkusil pěstovat orientálky a po čase o ně přišel. Kdo by ale odolal jejich exotickým květům a jejich barvám… Pojem „orientální“ není jenom označením původu jejich rodičů z tichomořské oblasti dálněvýchodní Asie, ale je i synonymem slova „exotický.“

 Kdysi jsem v literatuře zachytil informaci (omlouvám se, ale už si nevybavuji zdroj), že se na Plzeňsku v jedné lokalitě s žulovým podložím dařilo po desetiletí pěstovat jednoho z rodičů této skupiny, a to Lilium speciosum.

Někteří liliáři pěstují orientálky jako jiné cibuloviny, které vyžadují ochranu před mrazem nebo zimním vlhkem. Na podzim cibule vyberou, přes zimu je uloží při nízkých teplotách a na jaře zase vysadí. Druhý způsob pěstování orientálek na zahradě spočívá v tom, že se pěstují podobně jako letničky.      V prodejnách pro zahrádkáře se totiž cibule orientálek běžně prodávají jako zahradní květiny bez upozornění na rizika spojená s jejich pěstováním (kšeft je kšeft – slovo obchod se mi tady zdá příliš mírné).

Pro milovníky lilií je tato skupina vhodná k pěstování jako mobilní zeleň, zejména tam, kde je k dispozici chladnější zimní zahrada nebo zakrytý balkón.

Skupina VIII. Ostatní hybridy

Původně byly v této skupině kultivary, které se nedaly nikam zařadit. Patřily sem i lilie vzniklé z křížení různých sekcí mezi sebou. Byly to vzácné náhody, kdy se podařilo překonat přírodní bariéry, které takovému, v přírodě nežádoucímu křížení brání. Jedním z nejslavnějších hybridů tohoto typu je odrůda ‚Black Beauty‘, uvedená na trh již v roce 1957, vyšlechtěná panem Leslie Woodriffem v USA. Vznikla křížením L. speciosum var. rubrum X L. henryi – první lilie je rodičem některých orientálek (O), druhá číňanek, resp. trubek (anglicky trumpet – T).

V devadesátých letech minulého století se podařilo genetickým inženýrům překonat tyto přírodní bariéry při křížení různých sekcí lilií mezi sebou a postupně začaly vznikat nové skupiny zahradních lilií. Pokud nebereme v úvahu předchozí nahodilé úspěšné pokusy, tak první početnou skupinu nových kultivarů vzniklou systematickým šlechtěním tvořily křížence L. longiflorum (L) s asijskými hybridy (A).

V dnešní době do této skupiny patří následující podskupiny mezisekčních hybridů:

AO hybridy – asiatky X orientálky;

AT hybridy – asiatky X trubky;

LA hybridy – longiflorum hybridy X asijské hybridy;

LO hybridy – longiflorum h. X orientálky;

LT hybridy – longiflorum h. X trubky;

OA hybridy – orientálky X asiatky;

OT hybridy (orienpety) –  orientálky X trubky.

Dá se konstatovat, že impulsem pro zadání této práce genetickým inženýrům bylo budoucí komerční využití k řezu, včetně termínování kvetení. Na tom se vydělává násobně více peněz než za prodej cibulek pro zahradní využití lilií. Naštěstí ale vedlejším produktem vytvoření všech těchto nových podskupin je mnoho kultivarů, které najdou uplatnění i v zahradách, spolu s otevřením zcela nových možností uplatnění lilií.

První takovou revolucí byly LA-hybridy (dnes bychom mohli hovořit i o skupině AL-hybridů, vzniklé reciprokým křížením – toto označení ale nezdomácnělo), které jsou robustnější než asiatky, proto se na ně mnoho liliářů okamžitě vrhlo. Po několika letech jejich pěstování se bohužel projevila jejich větší náchylnost k virózám. V důsledku toho se stává, že po čase kultivary hůř rostou a nakonec hynou. Díky velkovýrobě sadbového materiálu je však cena cibulek přijatelná. Takže, kdo si lilie této skupiny oblíbí, může tento problém řešit buď obnovou rostlin, nebo náhradou novějšími kultivary, kterých každoročně vzniká velké množství. Jejich kvalita roste, mají lepší barvy, lepší tvary květů i bohatší soukvětí, a tak se na zahradách pěstují poměrně často.

Z ostatních skupin se dají celkem bez problémů pěstovat kultivary AT- hybridů, které jsou hodně podobné asiatkám. Počet kultivarů této skupiny není příliš velký.

Lilie ze skupin AO, LO, LT a OA-hybridů jsou pro pěstování díky vlivu „krve“ orientálek nebo L. longiflorum poněkud riskantnější.

Nejvýznamnější podskupinou skupiny VIII. pro zahrady jsou orienpety. Už jejich nejstarší představitelka, odrůda ‚Black Beauty‘, je po víc než půl století velice oblíbená. Kultivary této podskupiny přinášejí do zahrad kombinaci odolnosti trubek s krásou orientálek. Také přinášejí novou barevnost, kterou kultivary orientálek nebo trubek neznaly. Jsou to nádherné zahradní lilie. Doporučuji však vybírat jen ty kultivary, které jsou již odzkoušené. Doporučeným sortimentem se v rámci tohoto seriálu budeme ještě zabývat. Kdo to potřebuje vědět dřív, ať se nebojí a zeptá se některého zkušenějšího liliáře. V prodejně se toho bohužel moc nedozvíte.

Mezi orienpety najdeme kultivary pro jakékoliv uplatnění. Můžeme si vybírat optimální výšku, optimální počet květů, barvy, tvary, dobu kvetení atd. Pak zde najdeme odrůdy k  řezu, do rabat, jako solitérní rostliny nebo vhodné do přírodních partií apod. Nižší rostliny s menším počtem květů se používají k rychlení pro řez. Největší rostliny dosahují přes 250 cm výšky, mohou mít až 50 velkých květů a kvetou až 1 měsíc.   

Skupina IX. Botanické druhy

Do této skupiny patří botanické druhy, jejich variety a formy. Botanických druhů je přes stovku. Počet variet se dá těžko přesně určit, protože některé druhy se vyskytují v četných varietách a stále nové popisy variet se objevují. Někdy jsou to duplicity, jindy jsou to opravdu nové variety – ojediněle se může jednat dokonce o dosud nepopsaný botanický druh. Systematičtí nebo teoretičtí botanikové tuto situaci průběžně řeší a upřesňují.

Pro nás je však podstatné, jak který druh lilie roste, jaké má podmínky či požadavky na stanoviště a jak jsou tyto lilie náročné na ošetřování. Tímto úhlem pohledu je počet botanických lilií použitelných jako zahradní lilie determinován. Jejich uplatnění je pak podobné jako u jednotlivých skupin. Někdy se dokonce k těmto skupinám, i když nesprávně, ale svým způsobem logicky přiřazují. Např. L. regale k číňankám, L. davidii k asiatkám, L. martagon k eurasiatkám, L. speciosum k orientálkám apod. Pokud se někomu botanické lilie líbí a chtěl by je pěstovat, měl by si zjistit vše o jejich přírodních stanovištích. Přece jen jsou to botanické druhy, které jsou na pěstování daleko náročnější než jejich hybridní potomci.

4. Volba stanoviště a příprava půdy

Pokud nás okouzlí květy lilií a rozhodneme se začít s jejich pěstováním, nejdříve se porozhlédněme po zahradě, kde bychom je mohli umístit a dříve, než koupíme nebo od přátel „vyprosíme“ jejich cibulky k vysazování, měli bychom pro ně v dostatečném předstihu, cca 2 – 3 týdny před výsadbou, připravit stanoviště.

Jak jsme si uvedli na začátku tohoto seriálu, lilie lze použít mnoha způsoby. Nejčastěji se však bude jednat o jejich výsadbu jako trvalky. Podle informací z literatury jsou lilie schopny přežívat na jednom stanovišti až po několik desítek let. Je třeba si rozmyslet, jak dlouho hodláme na stanovišti s liliemi zůstat, a podle toho věnovat přípravě stanoviště přiměřenou péči.

O liliích se tvrdí, že mají rády „nohy v chladu a hlavu v teple.“ Proto jim nevadí výsadba pod mělce kořenící trvalky nebo v místech, která jsou část dne  zastíněna nižšími rostlinami či keři nebo kde svítí slunce od rána přibližně až do 14 hodin. Tomu ideálně vyhovuje jihovýchodní expozice. Pokud nemáme k dispozici přesně takové místo, snažíme se mu alespoň přiblížit.

Výjimku tvoří lilie ze skupiny martagon hybridů nebo amerických hybridů, které jsou spíše hajní rostliny, takže jim nebude vadit tzv. vysoký stín, tj. stín vržený vyšším stromem nebo pohyblivý stín vržený budovou.

Barevně výrazné květy lilií se dobře vyjímají na zeleném pozadí. Přitom je třeba dodržet od vyšších rostlin dostatečný odstup, protože listy lilií bývají náchylné na různé houbové choroby. Proto lilie vysadíme na vzdušné místo. Jedině martagony nebo americké hybridy můžeme vysazovat do tzv. vysokého stínu. Při těchto kombinacích pozadí, světla, stínu a vzduchu musíme mít dále na paměti, že lodyhy lilií se mohou „natahovat“ za světlem. Proto musíme volit dostatečné odstupy, aby nedocházelo k ohýbání lodyh a deformaci soukvětí. Nejlepším učitelem je i v tomto případě vlastní zkušenost.

Protože lilie pěstujeme na jednom stanovišti více let, musíme jim připravit stanoviště s kvalitním substrátem, který je dobře zásoben živinami. Ideální je místo, na kterém se v předchozích letech pěstovala zelenina. Většinou se pěstují asijské hybridy, kterým vyhovuje neutrální až slabě kyselá půdy, trubkovým hybridům neutrální až slabě alkalická půda. Lilie bělostná (nebo madonská) je vyloženě vápnomilná. Orientálky, které pro začátek raději pěstovat nebudeme, jsou naopak vyloženě vápnostřežné. 

Stanoviště poryjeme, půdu zpracujeme, zbavíme plevelů, obohatíme podle potřeby rašelinou, pískem, dobře vyzrálým kompostem nebo mletým vápencem podle toho, jaké lilie hodláme vysazovat. Je vhodné do půdy zapracovat dlouho působící hnojiva, protože lilie vyžadují hodně živin. Nikdy však obsah živin nezvyšujeme použitím čerstvého hnoje. Dokonalý návod na přípravu stanoviště spojenou s ozdravením půdy je v článku Jak připravit půdu pro lilie autorky paní Ferfecké, který byl uveřejněn ve zpravodaji IRIS Hlučín č. 78 (č. 1/2010) (pozn. red. – článek paní Ferfecké byl uveřejněn též v Liliáři č. 4/2010).

Při volbě stanoviště je třeba dbát na dobrou drenáž. Některé starší návody doporučovaly vybrat zeminu na stanovišti do hloubky cca 40 cm, na dno výkopu uložit vrstvu větví chvojí, zeminu vrátit zpět a po jejím ulehnutí lze na stanovišti lilie vysazovat. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že to funguje. Tímto způsobem si ale nepomůžeme, pokud je půda jílovitá, nepropustná. I když půdu vylepšíme a  „vydrenážujeme“ spodní vrstvu, okolní jílovitá zemina může fungovat jako vana. Další, co nám pomůže zlepšit drenáž, je vysazování lilií na vyvýšený záhon ať už ve valu, za zídkou, nebo za vyšším obrubníkem. Pokud takové stanoviště na zahradě máme, můžeme se rozhodnout použít k výsadbě dokonce i orientálky, které jsou extrémně citlivé k zimnímu vlhku. Teplota půdy, když klesá lehce pod 0 ^oC (tj. se zimním krytem), tak orientálky mohou přežít jen na suchém stanovišti.

5. Výběr sortimentu

 Při volbě sortimentu se rozhodujeme podle toho, jak hodláme lilie použít. Pro začátek budeme pravděpodobně chtít vysadit lilie jako trvalky s tím, že si z nich občas budeme moci uřezat nějakou lodyhu domů nebo jako květinový dárek.

Lilie jsou dominantními květinami a podle toho se k nim budeme chovat. Do výsadby mezi ostatní trvalky vybereme „vzrůstnější“ odrůdy, cca 100 cm a vyšší, které vyrostou nad doprovodné rostliny a vynikne jejich krása. Tak bývají obvykle charakterizované zahradní lilie.

Pro tento účel se poohlédneme po liliích ze skupiny asijských hybridů, čínských hybridů, které dorůstají až do 2 m, LA-hybridů (některé z nich však trpí virózami) nebo OT-hybridů, ty jsou nejrobustnější s výškou až do 2,5 m a s desítkami květů.

Protože se v popisech sortimentu objevují některé termíny, kterými jsme se dosud nezabývali, bude vhodné si je vysvětlit. Barevné odlišnosti jednotlivých kultivarů jsou dány kombinací barevných odlišností jednotlivých detailů květu. Někdy se liší vybarvení sepálů od petálů, které často bývají sytější nebo mají bohatší  kresbu.

Nejjednodušším barevným doplňkem je právě sytější vybarvení petálů, které je někdy způsobeno jakoby sytějším líčkem ve středech. Klasickým představitelem této skupiny je odrůda ‚Connecticut King‘. Při šlechtění tohoto kultivaru se v potomstvu začalo toto líčko objevovat v čím dál kontrastnějších barvách a ostřeji ohraničené. Podle toho, že připomíná tah štětce (anglicky „brush mark“), začala se tato barevná kresba označovat „brushmark“ (někteří naši liliáři začali psát a říkat „brašmark“, někdy se též vídává zkratka BM).

Jiným jednoduchým barevným doplňkem je tečkování. Barvy teček se pohybují v odstínech oranžové, hnědé až po temné barvy. Stupnice tečkování začíná jen několika jemnými tečkami uprostřed květu, jiné kultivary mohou mít tečkování hrubší, pokrývající větší plochu, nebo dokonce celou plochu květu.

Husté tečkování tzv. tango hybridů přechází v čárky a často se slévá až v barevnou skvrnu, takže  květy vypadají jakoby byly přestříkané. Ty se prvně objevily u asijských hybridů Ia, vyšlechtěných v Lotyšsku. Jejich obliba rostla a dnes se šlechtí na celém světě. Postupně se dostaly i do ostatních skupin asijských hybridů a jejich prostřednictvím i do skupiny LA-hybridů.

V hrdlech květů se objevují u středového žebra různě vyvinuté výrůstky, jednak to jsou tzv. nektárie (medníky) a jednak papily. Nejvýraznější jsou na květech aurelian hybridů. Např. na odrůdě ‚Brno‘ tvoří papily nepřehlédnutelnou třepenitou ozdobu květů. Okolí nektárií pak vytváří různě vybarvené hvězdy v centru květu. Základem je chlorofyl, jehož zelená barva se v barvě hvězdy míchá s jinými pigmenty, takže se pak objevují různé odstíny zelené od jarní zeleně do temně zelené, které dělají dojem až černé barvy.

Dalším důležitým barevným doplňkem květu je barva pylu. Ten může být od žluté přes oranžové odstíny až po tmavě hnědou nebo černou barvu.

Zajímavým znakem je i barva lodyhy nebo barva a tvar listů. To už jsou však detaily, které při výběru sortimentu neposuzujeme a ani většinou nezjistíme.

Dalším poměrně důležitým kritériem výběru lilií je doba kvetení. Nejranější lilie začínají vykvétat koncem května až počátkem června. Nejpozdnější lilie končí kvetení v srpnu. Nejranější jsou označeny VE, raně kvetoucí bývají značeny E, středně rané M, pozdní L, velmi pozdní VL, nebo je to kombinace těchto písmen.

Posledním znakem, který je důležité zmínit, je vůně odrůdy. Asijské hybridy až na několik výjimek nevoní. LA-hybridy voní slabě. Nejsilněji voní, někdy až nepříjemně, čínské hybridy a  OT-hybridy. Tyto lilie není radno  umísťovat v uzavřeném prostoru a už vůbec ne v ložnici.

Takže když si teď shrneme kritéria výběru, budeme při výběru sortimentu volit:

• zahradnickou skupinu;
• výšku rostliny;
• barvu;
• ranost;
• vůni květu.

Každý výběr je subjektivní. Proto berte další přehled jako dobře míněnou radu, nikoliv jako dogma. Uvádím většinou odrůdy, které se dají koupit. Je však spousta starších krásných kultivarů lilií, které se dají získat od jiných pěstitelů.

• asijské hybridy: 

APRICOT GLOW Ib, sytě oranžová, 2/3 hustě tmavě tečkovaná, 90 cm, M

BELO HORIZONTE Iab, citronově žlutá, četné červené tečky, 90 cm, M

CITRONELLA Ic, žluté turbánky, bohatě černě tečkované, 150 cm, ML

EURYDIKE Ic, tmavě purpurová, růžové tečky, lehká vůně, 110 cm, M

EVINA Ibc, oranžová s bronzovým nádechem, lehká vůně, 90 cm, M, (AT)

GIRAFFE Ia, citronově žlutá, červené špičky, střed a tečky, 120 cm, ML

GRAFITTY Ia, zářivě žluté, nepravidelně stříkané červeno hnědou, 90 cm, M

IOWA ROSE Ib, růžová, tečkované krémové středy, 100 cm, M

LANDINI Ia, temná, černě červená, 90 cm, M

LORETO Ia,oranžová, tm. hnědý BM, 90 cm, EM

MUSIC ART Ia, žlutá, skořicové „tango“, velký květ, v. 120 cm, M

PEARL JUSTINE Ibc, zářivě oranžová, tuhé květy, 120 cm, M, (doporučit lze celou skupinu Pearl)

RED VELVET Ic, sametové, červeně-černé turbánky, 120 cm ML

SALLY Ibc, bronzově oranžové turbánky, 110 cm, ML

SALMON TWINKLE Ibc, lososově růžové turbánky, 120 cm, M (doporučit lze celou skupinu Twinkle)

VERMEER Ia, purpurově růžová s krémovým okem, 90 cm, M

• trubky a aureliány:     

AFRICAN QUEEN VIa, oranžově meruňkové, 120-150 cm, L

BRIGHT STAR VId, krémové květy, oranž. hvězda, bohaté papily, 120 cm, L

GOLDEN SPLENDOR VIa, sytě zlaté, 120-150 cm, L

LADY ALICE VId, bělavé turbáky se žlutooranžovým jícnem, 120 cm, ML

PINK PERFECTION VIa, růžové odstíny na bílém základě, 120-150 cm, L

WHITE HENRYI VId, bílé květy s oranžovým hrdlem, 120-150 cm, ML (pozor, všechny silně voní)

• LA-hybridy:       

BONSOIR oranžová, bez teček, 110 cm, M

CECIL krém.bílá, vínové tango uvnitř a na okrajích, 90 cm, M

MERLET sametová, sladce růžová, 110 cm, M

PAVIA zářivě žlutá, zelenkavý střed, 120 cm, M

SUNCREST krémově žlutá, kaštanové tango, 90 cm, M

• OT-hybridy:       

ANASTASIA růžové ploché květy, světlé okraje, 120-150 cm, VL

ARABESQUE růžové robustní turbany s tmavším tečkováním, 150 cm,

LESLIE WOODRIFF bílé kraje, červené středy, 150 cm, L

RED DUTCH červená se žlutým lemem, 120 cm, ML

ROBINA malinově růžová s malým bílým středem, 120 cm, L

SCHEHEREZADE sytě červená se žlutým ke kraji bílým okrajem, 150, L

LE VERN FRIEMAN tmavě růžové hrdlo k okraji světlejší, 150, VL

• martagon hybridy:      

CLAUDE SHRIDE tmavě purpurové turbánky

KOMET HYBRID oranžové bronzové turbánky

PORT WINE tmavě růžové turbánky

• botanické druhy:        

Lilium regale bílá trubka, 90-120 cm, L

L. henryi oranžové turbánky, 120-150 cm, VL

L. candidum „madonská lilie“, bílé krátké trubky otočené do boku, 120 cm, M

L. davidii oranžové turbánky svěšené dolů, pyramidální soukvětí, 90 cm, M

L. pardalinum americká lilie, vínové turbánky, žluté a hnědé skvrny, 120 cm

6. Výsadba

Lilie se dají vysazovat na jaře i na podzim, ale vhodnější termín výsadby je podzim. Obchody však bohužel nabízejí cibule lilií více na jaře. Je to zřejmě z komerčních důvodů. Protože se zjara kvetoucí cibuloviny musí vysazovat už na podzim, tak se na ně producenti na podzim orientují. A aby také měli co nabízet na jaře, přesunuli expedici lilií na jaro k ostatním pozdněji kvetoucím cibulovinám a hlíznatým květinám  (k jiřinám a mečíkům).

Cibule lilií vysazené na podzim lépe zakoření a rostliny jsou pak vyšší a mají více květů. Před výsadbou zbavíme cibule odumřelých šupin a kořenů a ošetříme vhodným fugicidem. Cibule nemají přeschnout. Pokud se nám zdají zavadlé, namočíme je na hodinu do vody.

Podzimní termín výsadby je v období od konce září až do prvních mrazíků. Jarní termín volíme co nejdříve, tj. březen až duben.

Při sázení platí známé pravidlo, že nad špičkou cibule má být vrstva půdy odpovídající cca 2-3 násobku výšky cibule. Výjimkou je Lilium candidum, kde by vrstva půdy nad špičkou cibule měla být jen asi 2 cm.

Po výsadbě je dobré cibule zalít.

7. Péče během vegetace

S výjimkou L. candidum, která má ráda úpal, vyžadují ostatní lilie dostatek vody. V suchých létech to znamená zalévat, pokud možno brzy ráno na chladnější půdu.

Lilie vyžadují hodně živin. Můžeme přihnojovat už během zimy rozhozem NPK nebo Cereritu na sníh nebo na povrch záhonů.. Během vegetace jsou nejvhodnější plná hnojiva, např. Krystalon Start, který aplikujeme koncem března formou zálivky. V té době lze mezi lilie rozhodit rovněž síran amonný nebo močovinu. Tato hnojiva uvolňují dusík pozvolněji a nesplavují se tak lehce jako dusík ledkový. U síranu amonného musíme dbát na to, abychom nezasolili půdu.

Přihnojování zálivkou Krystalonem nebo postřikem na list opakujeme až do kvetení lilií. Po odkvětu přihnojujeme jen draselnými a fosforečnými hnojivy. Lze použít Krystalon Plod a květ. Cibule musí do zimy vyzrát a připravit se na kvetení v dalším roce.

Od okamžiku, kdy začnou lilie rašit, kontrolujeme výskyt chřestovníčka liliového. Tento červený brouček je na listech dobře vidět. Při jeho sběru musíme dbát na to, aby nespadnul z listu na zem, kde ho tak nenajdeme. Jednou rukou se snažíme jej chytit a druhou držíme pod ním, aby nám spadl do dlaně.

Jiným vážným škůdcem jsou mšice. Ty hubíme postřiky s vhodným insekticidem, a to ihned, jak zjistíme jejich výskyt, protože mšice mohou přenášet virózy. Během vegetace je dobré insekticidy střídat, aby se mšice nestaly vůči použitému postřiku rezistentní.

Na přelomu května a června se dostaví teplé vlhké počasí, které je živnou půdou pro šíření botrytidy, kterou poznáme podle skvrn na listech. Zde je třeba rovněž použít postřik vhodným fungicidem. Botrytidu musíme zastavit, protože se choroba může rozšířit i na květní pupeny a pod napadenou rosltinou se zeslabuje cibule.

V teplejších oblastech bývá problém s vrtalkou liliovou, která klade vajíčka na květní poupata a líhnoucí se housenky pupeny vyžírají.

Postřiky proti mšicím a vrtalce (např. Karate) bychom měli opakovat v pětidenních intervalech, kdy se může objevit další vlna škůdců.

Velký problém jsou různí hlodavci. Boj proti nim je asi nejobtížnější. Myslím si, že v zápase s nimi je skóre spíše v jejich prospěch.

K chorobám a škůdcům se vrátíme podrobněji někdy příště.

V této fázi bychom mohli říci, že jsme prošli všechny základní otázky pěstování lilií a že se z nás stali pěstitelé lilií.

Proto další části (kromě detailů věnovaných otevřeným otázkám) věnujeme problematice rozmnožování, křížení, výstavám apod.

8. Rozmnožování lilií

Na rozdíl od živočišných druhů, kde je možné pouze pohlavní, tj. generativní rozmnožování, je možné u rostlin ještě další cesta, a sice vegetativní rozmnožování. Touto cestou získáváme rostliny stejných vlastností, jaké má originální rostlina, matečnice.

Pokud se podíváme na obrázek znázorňující jednotlivé části rostliny dospělé lilie z 1. dílu našeho seriálu (Liliář č. 1/2012)), najdeme tam několik informací o možnostech vegetativního množení lilií.

S naším minimálním přičiněním dochází k dělení mateřské cibule. To můžeme ovlivnit dobrou výživou rostliny. Rozmnožovací koeficient není příliš vysoký. Po několika letech se jedna cibule může dělit na dvě až tři nové, menší cibule, které když dorostou, se mohou dělit dále. V tomto případě dělení podpoříme přesazováním lilie, aby měla opět dostatek živin a dostatek prostoru k růstu.

Významnou cestou množení je odebírání lodyžních cibulek, které narůstají na podzemní části lodyhy a po zatažení lodyhy jsou připraveny k samostatnému růstu. Pokud lodyžní cibulky neodebereme, dostávají se k povrchu půdy, kde často vymrzají, vyhnívají nebo se stávají potravou slimáků. Proto je dobré nad cibule lilií po podzimním vyčištění záhonu přisypat vrstvičku zeminy obohacené kompostem.

Další možností množení je výsev (výsadba) listových pacibulek. Je to poměrně zdlouhavá cesta, protože pacibulkám to chvíli trvá, než začnou přirůstat. Touto cestou se někdy lilie množí samy a pacibulky padající k jiným kultivarům mohou způsobit výskyt příměsí v liliích. Pokud takové riziko hrozí, měli bychom pacibulky odstraňovat.

Existuje však mnoho odrůd lilií, které neochotně dělí cibuli a které nemívají lodyžní cibulky ani pacibulky. Nejdůležitějším a nejrychlejším způsobem vegetativního množení lilií je tzv. šupinování.  Nejjednodušší je šupinovat nově zakoupené cibule před výsadbou. Lilie šupinujeme nejlépe tak, že na bázi šupiny tlačíme směrem k ose lilie, tím se podaří odlomit celou šupinu bez poškození. Kdybychom šupinu táhli směrem od cibule, došlo by při oddělování k jejímu poškození. Odlomenou šupinu i cibuli ošetříme dřevěným uhlím nebo nějakým fungicidem. Na bázi šupiny se utvoři meristémový kalus, ze kterého pak vyrostou drobné cibulky.

Aby k tomu došlo, musíme odlomené šupiny uložit do igelitového sáčku s lehce navlhčeným pískem nebo rašelinou. Sáček dáme na místo, kde je kolem 18 – 22 ^oC. Přes obal můžeme sledovat, kdy se začnou tvořit mladé cibulky. Pokud začnou z cibulek vyrážet listy, vysadíme šupiny  s mladými cibulkami do hrnků s kyprou zeminou. Pokud se na cibulkách listy nechtějí tvořit, doporučuje se na jeden až dva měsíce uložit sáčky do tmy a chladu (kolem 5 ^oC), nejlépe do chladničky.

Šupiny můžeme odlamovat i při podzimním přesazování lilií nebo po obnažení cibule (po opatrném odhrnutí zeminy) ze stran kolem cibule v době vegetace. V literatuře se uvádí, že se cibulky na šupinách nejlépe tvoří v době, kdy lilie kvete, tudíž se odběr šupin v této době doporučuje.. Nevýhodou této metody je, že pokud odebereme šupiny z virózní rostliny, přenáší se viróza i na mladé cibulky.

Vegetativním množením získáme tzv. klony, tj. rostliny stejných vlastností, jako má původní kultivar.

         9. Křížení lilií

Při množení lilií ze semen získáme stejné rostliny jako rodičovské pouze při výsevu semen botanických druhů lilií, které pěstujeme izolovaně od jiných lilií.

Kupříkladu některé odrůdy čínských hybridů dávají při výsevu semen potomstvo podobné rodičům, jsou to tzv. strainy. Nutný je pak výběr semenáčků při jejich kvetení, aby zde nebyly příliš odlišné barevné příměsi. Při generativním rozmnožování totiž dochází ke kombinaci vlastností samčích buněk s vlastnostmi samičích buněk a díky této kombinaci dochází ke vzniku zcela nových genotypů – při vegetativním rozmnožování se nic podobného přihodit nemůže. Zde dochází pouze ke kopírování vlastností původního jedince.

Možná by stálo za to připomenout, že mezi lidmi putují nesmyslné fámy, že když vedle sebe roste např. bílý a červený tulipán, že se ve druhém roce může stát, že nám vykvetou jenom samé bílé tulipány a ty červené taky kvetou bíle, protože „se pokřížily“ s těmi bílými.

Tak jako u lidí nebo u zvířat, stejně je tomu i u rostlin a „pokřížit se“ mohou dva jedinci jenom tak, že samčí buňky (u rostlin jsou obsaženy v pylu) prorostou do samičích buněk (do vajíček nebo ovarií). Kombinací chromozomů obsažených v buněčném jádru samčích a samičích buněk se vytvoří společně zcela nové buňky, které pak vyrostou ve zcela nové, geneticky unikátní jedince, v potomky nesoucí jakési poselství svých předků. Tomuto pochodu se říká různě – např. křížení, šlechtění, hybridizace (v angličtině breeding).

V přírodě se o přenesení pylu z otcovské rostliny na bliznu matky postará hmyz. Proto se často stává, že po odkvětu začne lilii narůstat semeník, a pokud jej necháme dozrát a sklidíme ho, tak v něm najdeme životaschopná semena. Ta, pokud narostou a dozrají na kvalitní lilii, tak podle zásady „matka je vždy jistá“ můžeme zkusit, co nám z takových semen vyroste. Toto je případ tzv. volného neboli otevřeného opylování. Nedá se hovořit o cílevědomé šlechtitelské práci, ale je to jedna z cest, jak získat nové, někdy docela zajímavé lilie.

Pokud máme určitý šlechtitelský záměr, jak by měly semenáčky vypadat, volíme cestu výběru rodičů a svá opylování chráníme. U vybrané matky hlídáme okamžik, než se květ otevře. Když je květ lilie vybarvený a okvětní lístky už jsou oddělené, tak je před jejich otevřením rozevřeme prsty a bliznu překryjeme pouzdrem ze staniolu. Pouzdro zhotovíme navinutím asi 2 cm širokého proužku staniolu na nějaký kolíček nebo na tužku. Váleček na jedné straně prsty uzavřeme a sundáme z kolíčku. Dutina ve válečku by měla být o něco širší než blizna, abychom váleček na ni lehce nasunuli a po přitlačení staniolu ke čnělce zůstalo pouzdro bezpečně na blizně. Druhý den už bývá blizna lepkavá, takže na ni můžeme nanést pyl. Nejjednodušší způsob je ten, že pinzetou odtrhneme otevřený prašník pokrytý pylem z vybrané otcovské rostliny. Odkryjeme z blizny staniol a ihned ji potřeme připraveným prašníkem tak, aby se na lepkavé blizně zachytil dostatek pylu (bliznu jako bychom „přebarvili“ barvou pylu) a staniolové pouzdro ihned vrátíme zpět na bliznu. Křížení označíme visačkou připevněnou na květní stopku pod semeníkem. Na visačku tužkou napíšeme jména obou rodičů.

Např.:             CARAMBA  X  LADY ALICE

První je uveden název matky, druhé je jméno otce. Materiál visačky (např.  plastový proužek) a způsob uvázání na lodyze volíme podle toho, co máme k dispozici –  kupř. slabým drátkem v bužírce. Visačka a označené křížení musí vydržet do sklizně semeníku, proto použijeme měkkou tužku, nikoliv „propisovačku“ apod. Někdy lze vyrýt názvy odrůd do pevnějšího staniolu nebo do různého plastu. Možností je mnoho. Zralé semeníky včas sklízíme, aby nepraskly a semena se nevysypala na záhon. Semeníky uložíme na suché a vzdušné místo, aby nebyly infikovány  hnilobou nebo plísní. Suché semeníky otevřeme a semena vysypeme do sáčků, které opět uložíme na suché místo, nejlépe někde ve skříni v bytě.

Počátkem února semena vyčistíme. To znamená, že ponecháme jen dobře vyvinutá semena, která mají zřetelně vyvinutý „váček“ se zásobními látkami potřebnými ke startu klíčení (endosperm) a mají patrný zárodek, který vypadá jako čárka na ploše endospermu.  Plevy odstraníme, protože by při rozkladu mohly do výsevu zavléci choroby. Semena se dobře třídí na zespoda prosvětleném skle, např. na plochém stínítku stolní lampy.

Abychom se nemuseli trápit s naklíčenými rostlinkami, které by se bez dostatku světla příliš vytahovaly a oslabovaly, tak s výsevem příliš nepospícháme. Vyséváme rostliny až v polovině února. Výsev lze provést do plastových misek hlubokých cca 10 cm do substrátu pro výsevy nebo do zahradního substrátu. Dnes je tento materiál běžně k zakoupení a je již ošetřen proti hnilobám, plevelům a škůdcům.

Semena rozmisťujeme do spony cca 2×2 cm, aby semenáčky měly prostor pro růst. Výsev překryjeme cca 1 cm zeminy. Substrát navlhčíme nejlépe vzlínáním vláhy zespoda nebo důkladným mlžením. Přímá zálivka by mohla semena vyplavit. Pokud vyséváme čínské, asijské nebo martagon hybridy, tak je potřebné nechat výsev (před vlastním vyklíčením semen) promrznout. Potom výsev umístíme v teplejších prostorách, kde jej přikryjeme fólií, abychom udrželi substrát vlhký. Když se začnou objevovat první lodyžní lístky, fólii odstraníme a vlhkost udržujeme zálivkou.

Výsev pak umístíme venku na místo, kde nedochází k velkým teplotním výkyvům. Cibulky mladých semenáčů vysadíme na záhon k dopěstování příští jaro. Přes zimu semenáčky chráníme před vymrznutím dostatečnou vrstvou chvojí.

To byla řeč o liliích, které mají zjevné, tzv. epigeické klíčení. Ale martagon hybridy nebo orientálky klíčí skrytě, hypogeicky. Při tomto klíčení se v prvním roce tvoří pouze cibulky, které nemají děložní ani pravý lístek. Takže i když semena vyklíčila, jsou cibulky pod zemí a v prvním roce většinou nevidíme výsledek našeho výsevu. Misky nebo hrnky s výsevem proto musíme celý rok opatrovat jako oko v hlavě a těšit se na to, že v příštím roce lístky vyrazí na povrch. Někdy to bývá i v průběhu prvního vegetačního období. Protože však některé semenáčky mohou narašit až později, výsevy „nevyrušujeme“, abychom mladé semenáčky nepoškodili.

Malé cibulky vysazujeme podobně jako dospělé lilie, ale věnujeme jim větší pozornost se zálivkou a přihnojováním, abychom se brzy dočkali prvních květů. To bývá někdy už v roce po výsadbě, častěji však až další rok. Déle si počkáme na kvetení u martagon hybridů, často to bývá až po pěti letech i více letech.

Semena můžeme vysévat i přímo do volné půdy. Pokud nám nevadí menší procento dopěstovaných semenáčků. V tomto případě vyséváme semena brzy z jara na dobře zpracovanou půdu, do řádků asi 2 cm hlubokých. Semena je dobré zasypat kyprou směsí zeminy, písku a rašeliny. Výsevy musíme chranit před kosy, kočkami, udržovat v bezplevelném stavu a v optimální vlhkosti. Ošetřování misky s výsevem je mnohdy jednodušší a navíc je výsev mobilní, můžeme jej přemisťovat na stanoviště s požadovanými podmínkami podle aktuálního stádia růstu semenáčků.

         10. Křížení polyploidních lilií a mezisekční křížení

Zatím jsme se zabývali případem, kdy kopírujeme děje, které se odehrávají ve volné přírodě. To znamená, že spolu křížíme příbuzné druhy se standardním počtem sad chromozomů v buněčném jádře. Běžné lilie v přírodě mají dvě sady chromozomů, říkáme, že jsou diploidní (2x). V „domácích“ podmínkách o nic jiného ani nebudeme usilovat.

Lidé si však umanuli, že prolomí některé bariéry, kterými se příroda brání nežádoucím křížením. V současné době je vyšlechtěna celá řada lilií se třemi sadami chromozomů, to jsou lilie triploidní (3x), nebo se čtyřmi sadami – tetraploidní (4x).

Při křížení dochází k tomu, že se rodičovské buňky v první fází štěpí na pohlavní buňky, tzv. zygoty, které mají polovinu chromozomů. Když se dvě pohlavní buňky setkají, spojí se a vytvoří normální počet sad chromozomů. U diploidních je to součet 1+1 = 2. Triploidní se štěpí obtížně, a pokud se štěpí, tak úspěšná v křížení bývá ta část, která má  2 sady chromozomů. Tetraploidní buňka se štěpí lépe, protože je počet sad dělitelný dvěma a vznikají zygoty se 2 sadami chromozomů. Když tedy křížíme lilie s různým počtem sad chromozomů, celkem bez problémů lze křížit dva diploidy, které dají diploid, dva tetraploidy (2+2 = 4), které dají tetraploid. Křížení triploidů je úspěšnější v kombinaci s tetraploidem a potomek je rovněž tetraploid. Poslední možnou kombinací je diploid s teraploidem, kdy vzniká triploid (1+2 = 3). Křížení dvou triploidů nedává semena. O liliích, která nedávají semena, říkáme, že jsou sterilní.

To by nebylo zas až tolik proti přírodě, protože např. triploidní lilie se v přírodě občas vyskytují. K porušení zákonů přírody dochází při tzv. mezisekčních kříženích. Klasickým příkladem je vznik skupiny orienpetů (OT-hybridů). V přírodě by zárodek po křížení „orientálky s trubkou“ zahynul. Proto šlechtitelské firmy zárodek po takovém křížení nechají vypreparovat ze semeníku, umístí jej na živnou půdu do zkumavky (in vitro) a semenáček dopěstují v umělých podmínkách. Cibulku pak otužují a dopěstují venku za normálních klimatických a půdních podmínek.

Když se však tato křížení podobně opakují, může časem dojít k prolomení bariéry přírody. Takže např. odrůda OT-hybridu ‚Leslie Woodriff‘, která dobře roste, dává v omezeném rozsahu klíčivá semena při křížení s tetraploidní trubkou. Je možné, že se časem objeví další plodné, tj. fertilní kultivary OT-hybridů.

To by znamenalo velký skok směrem k novým zahradním liliím.

         11. Vystavování lilií

Každý rok pořádají Specializované základní organizace ČZS několik výstav lilií. Po čase a získání pěstitelských zkušeností dokáže většina liliářů vypěstovat krásně nakvetlé lodyhy, které určitě snesou pojmenování „výstavní.“ Byla by proto škoda nevyužít možnosti posoudit jejich kvalitu v konkurenci ostatních vypěstovaných lodyh, které se na těchto výstavách objevují.

Pokud se pak budete výstav zúčastňovat pravidelně, bylo by dobré dodržovat určitá pravidla, která jsou předpokladem úspěšné prezentace našich lilií na výstavách.

Je dobré si vytipovat kultivary, které mají předpoklad upoutat pozornost návštěvníků na výstavě. Protože na výstavě bývá vypsána celá řada soutěžních kategorií, nabízí se zde široké pole působnosti. Úspěšný kultivar by měl mít hezkou barvu, pěkný tvar, dobře stavěné soukvětí s velkým počtem květů. Těžko obstojíme s kultivarem nevýrazné, někdy dokonce „špinavé“ barvy,  který není schopen nasadit více než 3–5 květů nebo který nakvétá vždy jen s jedním čerstvým květem a ostatní květy už vadnou.

Pravdou je, že si většinou sami vytvoříme představu o tom, co je hezké, a pak si třeba návštěvníci nebo hodnotící komise myslí něco jiného. Ale i to se časem sblíží. Zároveň je třeba sledovat vývoj šlechtění a vývoj zdravotního stavu kultivarů. Mnozí z nás si pamatují vysoké lodyhy odrůdy ‚Schellenbaum‘ s 50 květy. Dnes už je na výstavě neuvidíme, a pokud se s nimi setkáme na zahradě, jsou to zavirované rostliny, které rostou s obtížemi.

Další podmínkou je možnost výběru lodyh k řezu. Pro vystavování v kategoriích, kde je vystavena 1 lodyha, bychom měli mít možnost vybrat z 5 rostlin (vysazujeme tedy 5 cibulí od odrůdy). Pokud se chceme zúčastnit soutěží se 3 lodyhami, měli bychom mít vysázeno cca 10 cibulí.

Další problémem je sezónnost kvetení versus termín výstav. Pro tento případ je vhodné pěstovat sortiment lilií s různou raností kvetení. Pro nejranější lilie (martagon hybridy, rané asiatky a rané LA-hybridy) jsou většinou první termíny výstav pozdní, ty si budeme pěstovat pro své potěšení. Ve studenějším roce se někdy podaří doplnit jimi první pořádané výstavy.

Pro první výstavy pořádané na přelomu měsíců červen/červenec jsou vhodné LA-hybridy a asijské hybridy skupin Ia, Ib. Pro polovinu července jsou to asijské hybridy Ic, dále čínské hybridy a OT-hybridy. Pro pozdní termíny výstav jsou vhodné OT-hybridy a (pro nejodvážnější pěstitele) orientální hybridy, zejména odvozené od botanické L. speciosum.

Lilie pro výstavy vybíráme tak, aby nebyly poškozené škůdci (chřestovníček liliový, květilka liliová, slimáci apod.) nebo plísňovými  a houbovými chorobami (botrytida, fusarióza, virózy apod.). Pokud nám nebude vadit poškození cibule po řezu, řežeme lodyhu co nejdelší. Většinou však nechceme cibuli zeslabovat, proto ponecháváme rostlině po řezu cca 1/3 délky lodyhy. Pro přepravu mokrou cestou řežeme šikmo, aby byla co největší plocha pro příjem vody. Pro přepravu „na sucho“ řežeme kolmo k lodyze.

Dalším problémem je příprava lilií na cestu a jejich transport.

Při velkých vzdálenostech se lilie převážejí „na sucho“, kdy lehce zavadnou, aby se cestou květy nepolámaly. Zavadnutí ale může být problémem u L. pardalinum a amerických hybridů, které mají dlouhé stonky a ty se mohou poškodit i po zavadnutí. Pak už se nikdy nenarovnají a zůstanou zalomené.

Dále je potřebné zabalit prašníky tenkou hliníkovou fólií, aby pyl nepošpinil plátky květů. To provedeme i u lehce pootevřených květů. Rostliny opatříme popiskami dle propozic pořadatelů, zhotovíme soupis exponátů na zvláštní list papíru, který předáme při příjmu exponátů.

V místě výstavy pak lodyhy asi o 3 cm seřízneme a namočíme je co nejdelší částí do studené vody. Odstraníme ochrannou fólii a rostliny po nasátí přineseme do příjmu exponátů a umístíme je tam, kam určí pořadatelé. Od tohoto okamžiku je již zodpovědností pořadatelů, aby se nepoškodily.

Při transportu rostlin na výstavy v blízkém okolí je můžeme převážet ve vodě. Prašníky je vhodné obalit fólií i v tomto případě.

         12. Příjem lilií do soutěže

Pořadatelé pověření příjmem lilií by měli zvládnout tuto práci organizačně, manažersky a hlavně odborně. Tato práce předpokládá mít pořádek v popiskách, jménech, vystavovatelích a logistice exponátů apod.

Správné umístění exponátů už souvisí s odbornými předpoklady:

a) je třeba znát  popis odrůd a posoudit, zda jsou správně uvedena jména   u přijímaných exponátů, případně je po dohodě s vystavovatelem upravit nebo je, když není možná oprava, ze soutěže vyřadit,

b) je třeba ze soutěže vyřadit rovněž poškozené nebo nemocné lodyhy,

c) je třeba správně k sobě přiřadit lilie podle vypsaných soutěžních kategorií.

Určitě by se daly uvést konkrétní příklady, kdy tyto nedůslednosti způsobily problémy, zejména hodnotící komisi při práci, tj. při hodnocení exponátů v jednotlivých kategoriích, nebo byly dokonce příčinou mystifikace návštěvníků. Pořadatelé na příjmu musí být zkrátka nekompromisní.

         13. Hodnocení lilií a účast  v hodnotící komisi

Být pozván pořadatelem výstavy do hodnotící komise je čest. Kromě osobní ambice je však třeba k tomu mít i základní teoretickou průpravu znalostí lilií a dodržovat určité etické zásady.

Jsou dvě formy hodnocení.

Hodnocení odrůd by mělo probíhat tak, že komisař-porotce posuzuje vlastnosti exponátu se standardem. To je někdy problém, když máme vedle sebe dvě lodyhy, velice podobných odrůd, z nichž první má 10 květů, druhá má 7 květů. Podle standardu by měla mít první odrůda 30 květů a druhá 7. První, na výstavě atraktivní, hluboce nesplňuje standard, druhá jej splňuje na 100 %. Přesto komisař tíhne více k tomu, hodnotit tu, která standard nesplňuje. Ať už toto hodnocení proběhne formou hlasování nebo bodování, na výsledek to moc velký vliv mít nebude.

S tím se ale moc nedá udělat, určitá míra subjektivity zde bohužel zůstane. A ne vždy vlastnosti standardu porotci detailně znají.

Daleko preciznější je hodnocení semenáčů. To probíhá většinou bodováním. Každý porotce má pro hodnocený exponát k dispozici 100 bodů, které rozděluje podle jednotlivých vlastností semenáče, kdy určuje kolik bodů z limitu pro tu kterou vlastnost (barva, tvar květu, tvar soukvětí, nákvět, celkový dojem atd.) přidělí.

Platí pravidlo, že na 1. místo by měl semenáč získat alespoň 80 bodů, pro 2. místo 70 bodů apod. Důležité je, aby všichni porotci byli naladěni na stejnou vlnu. Zažil jsem hodnocení, kdy jeden porotce u všech exponátů udělovat o 20 bodů méně než ostatní. Nebo jiný komisař, který asi nemá rád trubkovité hybridy, dával u jiných skupin standardní počet bodů, ale u čínských hybridů nedal ani u špičkových semenáčů, které znamenají téměř revoluci ve šlechtění, více než 45 bodů! 

Zde je potřeba porotce proškolit a připomenout i další etické zásady, např. nehodnotit exponát podle toho, od koho je. Porotce by se měl vzdát hodnocení ve skupině, v níž vystavuje.

I když si to člověk nerad přiznává, faktem je, že každé hodnocení, každá soutěž bohužel vyvolává radost i zklamání. Někdo má ten adrenalin rád, někdo ne. Proto bychom k vystavování lilií měli přistupovat raději tak, že se nám nejedná o vítězství, ale o zpětnou informaci o tom, jak na tom jsme v porovnání s ostatními členy rodiny milovníků květin. A nemusí to být jen lilie…

Poznámka autora článku: „Omlouvám se všem liliářům, vědcům a pedantům, že jsem se dopustil mnoha zjednodušení, abych se pokusil vysvětlit celý problém pokud možno srozumitelně.“

Poznámka redakce: Tento rozsáhlý článek byl otištěn v roce 2012 postupně ve třech číslech našeho klubového časopisu Liliář. Záměr poskytnout základní informace týkající se znalostí a zkušeností s pěstováním lilií zejména novým zájemcům a našim členům, se panu Ing. Zdeňku Seidlovi podařilo naplnit velmi dobře. I na tomto místě mu proto rádi za jeho sepsání a poskytnutí opět mnohokrát děkujeme.