Stanovení chorob lilií a ochrana před nimi

 R. H. Lawson, Beltsville, USA

 (podle anglického originálu: Lawson, R.H. 2011. DETECTION, DIAGNOSIS AND CONTROL OF LILY DISEASES. Acta Hort. (ISHS) 900:313-324 http://www.actahort.org/books/900/900_40.htm, přeložil a zkrátil J. Svoboda)

Geografické rozšíření virů a fytoplazem 

 Choroby způsobené viry patří k nejničivějším činitelům v produkci lilií na celém světě. Míra jejich škodlivosti závisí na kultivaru lilie, a na přítomnosti konkrétních virů a jejich přenašečů. Lily symptomless virus (LSV) je přítomen všude, kde se pěstují lilie, a má vliv na jejich růst a kvetení. Pokud je LSV přítomen současně s Cucumber mosaic virus (CMV) nebo Lily mottle virus (LMoV), způsobuje podstatně vážnější problémy. Ačkoli CMV nebývá v Nizozemí často detekován, LMoV se tam vyskytuje běžně. V Itálii se v komerčních porostech lilií vyskytují ve vysoké míře LSV a CMV, a představují tak největší ohrožení produkce. Byl zde oznámen nález nového viru příbuzného Turnip mosaic virus vyvolávajícího barevné změny liliových květů (Bellardi et al., 2002). V Izraeli byl poprvé zjištěn na liliích Iris yellow spot virus (IYSV), který způsobuje nekrotické (hnědé odumírající; pozn. překl.) skvrny a kroužky na spodních listech (Gera et al., 2008). Plantago asiatic mosaic virus (PlAMV) byl nedávno popsán v Nizozemí (Ozeki et al., 2006). Tento virus způsobuje těžké nekrózy odlišné od příznaků vyvolávaných ostatními viry. Z lilií bylo po celém světě izolováno několik kmenů Tulip breaking virus (TBV). V Indii byl na liliích nalezen háďátky přenosný Strawberry latent ringspot virus (SLRV) (Ojo et al., 2006). Tento virus se běžně vyskytuje také na Tchaj-wanu (Chang et al., 2001) a byl zjištěn i v Izraeli, kde se však nerozšířil (Cohen et al., 1995). V Koreji byl na liliích prokázán výskyt Broad bean wilt virus a háďátky přenosného Tomato ringspot virus (ToRSV) (Lee et al., 1996). V USA byl z lilií izolován Tobacco ringspot virus (TRSV) (Travis and Brierley, 1957) a v Nizozemí Tobacco rattle virus (TRV) (Derks, 1975). TRSV, ToRSV a TRV jsou háďátky přenosné nepoviry, které jsou na liliích zřejmě rozšířeny jen omezeně.

Choroby způsobované fytoplazmami byly oznámeny z Polska, Itálie a Česka, ale očividně nejsou celosvětově rozšířeny. Je to možná způsobeno absencí vhodných přenašečů. Nicméně globální prodej liliových cibulí množených v hlavních produkčních centrech vyústil v rozšíření mnoha chorob na území, kde se dříve vůbec nevyskytovaly.

VIROVÉ CHOROBY

 Lily symptomless virus (LSV)

LSV patří do rodu Carlavirus. Je to celosvětově nejrozšířenější virus lilií. Některé kultivary nereagují na infekci tímto virem zjevnými příznaky, zatímco u jiných způsobuje prosvětlení žilek a výskyt světle zelených proužků na listech. Infikované rostliny špatně rostou, mají menší květy a cibule (Derks, 1995). Jejich řezané lodyhy mají kratší životnost. Hostiteli viru jsou také tulipány a alstroemerie. Virus je přenosný mechanicky (např. šťávou infikovaných rostlin na noži při řezu; pozn. překl.) a mšicemi (Derks, 2002). Některé izoláty viru pocházející z alstroemerií mohou vyvolat nekrotické skvrny na spodní straně listů po odkvětu rostlin. Přítomnost LSV lze spolehlivě stanovit pomocí ELISA (imunoenzymatická metoda založená na reakci specifických protilátek s virem a následné barevné enzymatické reakci; pozn. překl.) v listech lilií od počátku kvetení až do 3 týdnů po něm (Derks and Vink-Van den Abeele, 1980). Ještě citlivější je detekce v cibulích lilií (asijských hybridů) skladovaných 2-3 týdny při 0 °C po vyjmutí z půdy (Van Schadewijk, 1986). Také nepřímá imunologická metoda dot-blot na nitrocelulosové membráně spolehlivě detekuje LSV (Hsu et al., 1995). Podstatně citlivější je však molekulárně biologická metoda PCR využívající specifických primerů navržených na základě známých sekvencí virové RNA (Derks et al., 2002).

 Cucumber mosaic virus (CMV)

CMV patří do rodu Cucumovirus a vyskytuje se na celém světě. Tento virus má velice široký okruh hostitelských rostlin (všechny plodové zeleniny, brambor, fazol, hrách a mnoho plevelných rostlin; pozn. překl.). Na listech infikovaných lilií způsobuje různé příznaky, jako jsou prosvětlení žilek a světlé skvrny, ze kterých se mohou vyvinout šedé nebo hnědé nekrotické skvrny (Derks, 1995). U některých infikovaných kultivarů se může objevit změna barvy květu. Na rostlinách L. longiflorum mohou být příznaky sotva patrné, ale v přítomnosti LSV bývají silné. Přítomnost CMV lze stanovit v listech a cibulích lilií stejně jako v případě LSV pomocí ELISA nebo PCR. Srovnání spolehlivosti obou metod je 81.1 % pozitivních výsledků pomocí PCR oproti 18.2 % metodou ELISA (Niimi et al., 2003). CMV je snadno přenosný mechanicky a mšicemi (pozn. překl.).

 Lily mottle virus (LMoV)

 MoV patří do rodu Potyvirus a je to virus v liliích hodně rozšířený. Způsobuje mírnou žlutou skvrnitost a bývá doprovázen kroucením listů (Derks, 1993). Na šupinách cibulí mohou být patrné hnědé nekrotické skvrny nebo kroužky (Derks, 1976). Infikované rostliny mohou mít zvýšenou nekrózu listů, pokud jsou zároveň infikovány LSV. Pokud jsou lilie infikovány brzy po vyrašení, žloutnutí a nekrózy listů bývají výraznější. LMoV je přenosný také na tulipány (Alper et al., 1982; Dekker et al., 1993). Přítomnost viru lze spolehlivě stanovit pomocí ELISA ze vzorků listů odebraných během kvetení nebo do 3 týdnů po něm. Nejspolehlivější výsledky poskytovaly vzorky cibulí asijských hybridů, které byly po vyjmutí z půdy před testem skladovány 2-3 týdny při 0-2 °C (Van Schadewijk, 1986). Cibule L.longiflorum vyžadují po vyjmutí skladování 2-3 týdny při 20 °C pod dodatečným osvětlením před testy na přítomnost LSV a LMoV (Derks, 1995). V cibulích orientálních hybridů se po podobné proceduře nedaří LMoV detekovat. Virus v nich lze stanovit pouze pomocí PCR (Dekker, 1993). LMoV byl dříve považován za kmen TBV infikující lilie (Dekker et al., 1993; Derks et al., 1994). V Japonsku způsobují virové choroby lilií pěstitelům těžké ztráty. Nejčetnější je zde LMoV (90 %), následován CMV a LSV (každý 31 %) (Kominato et al., 2008). Byl zde nalezen i mírně virulentní kmen LMoV, který by mohl pomoci v křížové ochraně lilií před silně virulentním kmenem LMoV. (Virus je přenosný mechanicky a mšicemi (pozn. překl.).

Lily X virus (LXV)

LXV patří do rodu Potexvirus a je to virus nevyvolávající na většině kultivarů lilií žádné příznaky (Derks, 1995). Pokud se nějaké objeví, mohou to být světlé skvrny na listech někdy doprovázené hnědými nekrotickými lézemi. Přítomnost LXV zvyšuje intenzitu příznaků LSV (Stone, 1980). Tento virus se na liliích vyskytuje vzácně. Je velmi snadno přenosný mechanicky šťávou z infikovaných rostlin. Může být přenesen i na další druhy rostlin, jako jsou např. fazol, jetel, merlík, petúnie, rajče a tabák (Stone, 1980). LXV se nešíří rychle a jeho přenašeč není znám. Přítomnost LXV se určuje v listech a cibulích lilií pomocí ELISA metodicky stejně jako LSV.

Plantago asiatica mosaic virus (PlAMV)

PlAMV patří do rodu Potexvirus a může infikovat širokou škálu rostlinných druhů, na kterých vyvolává rozmanité příznaky včetně nekróz. V Japonsku byl izolován z Lilium maximowiczii ‘Regal‘ nový kmen tohoto viru (Ozeki et al., 2006). PlAMV byl nedávno zjištěn také v Nizozemí, kde byl poprvé nalezen ve skleníkové kultuře lilií k řezu a následně i v polní produkci cibulí (Plant Protection Service of the Netherlands, July, 2010). Během zimy virus vyvolává na infikovaných listech lilií závažné nekrózy, zatímco v létě jsou příznaky mírnější. Příznaky se poprvé objevují na konci vegetačního růstu rezavou změnou barvy žilek na spodní straně listů. Později vystupují nekrotizující žilky na vrchní straně listů (Ozeki et al., 2006). PlAMV infikuje také některé druhy merlíků a tabáků. Virus se přenáší mechanicky, ale není přenosný pomocí přenašečů. Metody detekce viru a jeho vymýcení jsou v současnosti předmětem nizozemského výzkumu.

PŘENOSY VIRŮ HMYZEM

 Tři nejdůležitější viry lilií: LSV, CMV a LMoV jsou neperzistentně přenosné mšicemi (neperzistentní přenos viru je umožněn krátkodobým zachycením virových částic na styletu mšice, zatímco opři perzistentním přenosu dochází k proniknutí virových částic do hemolymfy mšice a pozdějšímu přenosu viru do vysávané rostliny se slinami mšice – pozn. překl.). LSV je přenášen mnoha druhy mšic (Myzus persicae, Macrosephum euphorbiae, Aphis gossypii, A. fabae a Aulacorthum solani) (Mowat and Stefanac, 1974; Derks and Asjes, 1975). LMoV přenáší mšice Aphis gossypii, Myzus persicae a Microsiphum solanifolii. Šíření těchto virů závisí na populaci přenašečů a kultivarech lilií. Jeho rychlost se v polní kultuře liší rok od roku (Asjes, 2000) a může být omezena postřikem rostlin minerálními oleji (Asjes, 1991; Asjes et al., 1996). Tyto postřiky mohou být míchány s fungicidy proti botrytidě a syntetickými pyrethroidy proti mšicím (Asjes, 2000). Obsah minerálních olejů v postřiku může být snížen na 50 %, pokud je přidán pyrethroid (ten má nejen letální, ale i repelentní účinek; pozn. překl.). Četnost postřiků závisí na roční době a růstové fázi lilií. Pro názornost účinnosti postřiků lze uvést, že pokud počáteční infekce nepřekročila 10 % rostlin, postřiky mohou omezit šíření virů mšicemi o 85-90 %. Další možností omezení šíření virů je pěstování rostlin v izolaci pod sítěmi.

EPPO CERTIFIKACE NA VIRY A HÁĎÁTKA

EPPO (European and Mediterranean Plant Protection Organization) stanovila normy pro pěstování certifikovaných patogen-testovaných lilií (OEPP/EPPO, 2002). Směrnice stanoví, že certifikovaný rostlinný materiál pro export by měl splňovat karanténní nařízení importující země. Materiál pocházející ze zemí mimo EPPO by měl být zkontrolován, a pokud je to přiměřené, testován v karanténě na všechny v EPPO karanténní choroby a škůdce, kteří se přirozeně vyskytují v exportující zemi. Všechny rostliny určené jako výchozí materiál pro množení by měly být jednotlivě každý rok testovány na přítomnost LSV, CMV a LMoV. Pokud přítomnost LMoV překročí 1 %, certifikace by měla být odmítnuta a všechny rostliny by měly být zničeny. Háďátky přenosné Arabis mosaic virus (ArMV) a TRV se běžně nevyskytují a jsou proto vyloučeny z certifikační procedury. Testy na přítomnost virů jsou prováděny pomocí ELISA. Pokud se vyskytnou háďátka, je nařízeno ošetření v horké vodě. Podmínky pro růst, udržování a požadavky na testování množitelského materiálu jsou specifikovány v normách. Cibule jsou množeny z matečního materiálu šupinováním ve skleníku. Z dceřiných rostlin jsou náhodně vybírány vzorky, které jsou testovány na přítomnost LSV a LMoV. Testy na LMoV by měly být negativní a LSV by nemělo přesáhnout 1 %, jinak by měla být certifikace zamítnuta a šarže rostlin, odkud pocházel vzorek, by měla být okamžitě zničena. Další růst dceřiných cibulek probíhá na poli. Množení by se mělo zastavit, pokud testy ukážou nárůst infekce LSV přes 10 % a LMoV přes 1 %. Pro testy přítomnosti LSV, CMV, LMoV a LVX se využívá ELISA a k detekci LSV, LVX a CMV často také elektronová mikroskopie. Háďátka se v liliových cibulích ničí zvýšením teploty uvnitř cibulí na 41 °C po dobu 2 hodin. Teplotní režim má zásadní význam a odchylky by neměly překročit ±1 °C. Aby se předešlo zničení cibulí, doporučuje se předehřátí cibulí na 25 °C po dobu 1-2 týdnů.

PRODUKCE BEZVIRÓZNÍCH LILIÍ

 Bezvirózní asijské hybridy byly získány z tkáňových kultur z pletiv pocházejících z vnitřních šupin cibulí lilií infikovaných jak LSV, tak LMoV (Allen, 1974). Ozdravení šupin L. longiflorum od LSV a TBV z infikovaných cibulí bylo dosaženo použitím Virazolu (virostatikum; pozn. překl.) (Blom-Barnhoorn and Van Aartrijk, 1985). Virazol však nebyl účinný na odvirování asijského hybridu ‘Enchantment‘. Množení tohoto kultivaru z tkáňových kultur bez použití Virazolu vedlo dokonce k vyššímu podílu bezvirózních rostlin. Virazol výrazně snížil titr LSV (nejvyšší ředění, detekční limit; pozn. překl.) v meristémových kulturách z pletiv růstových špiček, ale nebyl účinný proti LMoV (Cohen et al., 1985). Když byly pacibulky s nízkým titrem LSV přemístěny z počáteční teploty 25 °C v přítomnosti Virazolu do růstové teploty 30 °C, zůstala koncentrace viru nízká. V Japonsku získali bezvirózní cibule kombinovaným účinkem zvýšených teplot (Xu and Niimi, 1999) a tvorby kalusu (závalu) (Xu et al., 2000). Tvorbou kalusu a následným vznikem pacibulek z prašníkové kultury rostlin původně infikovaných LSV, CMV a TBV získali bezvirózní rostliny hybridu ‘Enchantment’ (Niimi et al., 2001). Všechny regenerované rostliny byly diploidní. Tyto výsledky ukazují použitelnost metody mikropropagace z prašníků jako alternativní metody získávání bezvirózních cibulí.

FYTOPLAZMY

Fytoplazma (jednobuněčný prokaryotický organismus bez pevné buněčné stěny; pozn. překl.) byla popsána u lilií již před více než 25 lety (Bertaccini and Marani, 1982). Příznaky choroby jsou znetvořené listy a květy, zploštělá lodyha a fasciace.

Fytoplazmy lilií jsou žloutenka aster (Aster yellows phytoplasma) (Kaminska and Korbin, 2002), ale také nově stolbur (Potato stolbur phytoplasma, známý u rajčat; pozn. překl.) (Bertaccini et al., 2002). V České republice byly na Lilium martagon zjištěny žloutenka aster a Clover phyllody phytoplasma (Poncarova-Vorackova et al., 2008). Ačkoli fytoplazmy mohou představovat ohrožení produkce lilií v zemích svého výskytu, jimi způsobená onemocnění nehrají hlavní roli. Může to být způsobeno absencí účinných hmyzích přenašečů (křísi, mery a ploštice; pozn. překl.).

 BAKTERIE

Příčinou hniloby špiček šupin u L. longiflorum je bakterie Pseudomonas sp. spolu s plísněmi rodů Fusarium a Cylindrocarpon (Bald and Solberg, 1960). Tato choroba je buď synergicky, nebo antagonisticky ovlivněna přítomnou houbou. V přítomnosti Fusarium jsou léze větší než při Cylindrocarpon. Výskyt bakteriální hniloby lodyhy způsobené Pectobacterium carotovorum a Pseudomonas marginalis se projevuje měkkou hnilobou jak na poli, tak i při skladování za nízkých teplot (Hahm et al., 2003).

HÁĎÁTKA

 Pratylenchus penetrans je považováno za nejvážnějšího škůdce limitujícího produkci L longiflorum na severozápadě USA. Toto háďátko má velice široký okruh hostitelských rostlin. Důležitým preventivním opatřením je ošetření půdy fumigací za použití nematocidů (Telone Nemacur, Metham Sodium). Rostliny musí být chráněny také zaoráním granulovaného nematocidu do půdy. V Nizozemí ošetřují cibule ponorem do vody teplé 39 °C s přídavkem 0.5 % formaldehydu po dobu 2 hodin. Ošetření je účinné také proti roztoči Rhizoglyphus robini. Vyšší teploty jsou sice účinnější, ale snižují % přežití cibulí a brzdí jejich vývoj. Formaldehyd však není pro toto použití registrován. Proto byla vyvinuta nová metoda ošetření horkou vodou bez formaldehydu (hot water treatment, HWT) po dobu 2 hodin při 41-43 °C. Doporučuje se uskladnění cibulí 4 dny před i po HWT při 20 °C. Kontroly ukázaly, že toto ošetření je stejně účinné jako původní s formaldehydem (Kok et al., 2008).

Lilie jsou poškozovány také listovými háďátky. Aphelenchoides spp. způsobují barevné proužky na listech a oslabení cibulí. Lodyžní háďátka Ditylenchus dipsaci způsobují poranění šupin, která jsou vstupní branou pro houbové choroby. Tato háďátka, stejně tak jako několik druhů háďátek způsobujících nádory na kořenech, sají na velkém počtu rostlinných druhů. Zamořené pozemky mohou být ošetřeny fumigací, střídány úhorem nebo osázeny rostlinami na zelené hnojení. Háďátky přenášené viry lilií zahrnují ArMV, TRSV, TRV a SLRV, který je spojován s asymetrickým otevíráním květů (Cohen et al., 1995). Tento virus byl prokázán pomocí PCR v háďátku Xiphinema diversicaudatum odebraném v blízkosti kořenů příznakových lilií (Ojo et al., 2006). Ošetření proti háďátkům je nezbytné, pokud se na pozemku ve větší míře vyskytují uvedené viry.

HOUBOVÉ CHOROBY Z PŮDY

 Choroby cibulí, kořenů a lodyh způsobené houbami Fusarium oxysporum, Cylindrocarpon radicola, Rhizoctonia solani, Pythium spp. a Phytophthora spp. byly nejvíce studovány u L. longiflorum (Linderman, 1985). Tyto choroby se vyskytují také u asijských a orientálních hybridů. Na šupinách cibulí a kořenech lilií často způsobují namodralou až nahnědlou změnu barvy. Hnilobu kořenů lilií může způsobit 5 různých druhů hub. Fusarium oxysporum f. sp. lilii je přenášeno cibulemi a může neomezeně přežívat v půdě. Častým příznakem je žloutnutí listů během vegetačního období. Nejedná se o vadnutí způsobené infekcí cévních svazků, ale o hnilobu korových pletiv kořenů. Choroba se nejčastěji projevuje v chladných vlhkých půdách šedou barvou kořenů lilií, ze kterých se šíří do podpučí a do šupin. Pokračování choroby způsobuje odpadání šupin od báze cibule. Fusarium může také způsobit infekci lodyhy. Přesné určení druhu F. oxysporum f. sp. lilii je možné stanovením specifického fragmentu DNA houby pomocí PCR (Kao et al., 2002). Některé asijské hybridy se vyznačují vysokou rezistencí k fuzáriu a LMoV (Shahin et al., 2009).

Cibule L. longiflorum, které jsou při sklizni spíš žluté než bílé, mohou být infikovány houbou Rhizoctonia solani. Žloutnutí ale může být také způsobeno prorůstáním houby rodu Fusarium do povrchových buněk šupin. Několik dalších houbových chorob, jako jsou Colletotrichum lilii a Cylindrocarpon radicola, se může přidružit k těmto chorobám.

Hniloba lodyh L. longiflorum byla popsána jako choroba způsobená houbou Rhizoctonia solani (McWhorter, 1945). Typickými příznaky jsou hnědé mělké a suché nekrotické plošky, které mají jen malý vliv na růst rostlin. Oproti tomu, “rakovinou lodyh“ byla pojmenována infekce způsobená R. tuliparum. Hniloba lodyh se liší od rakoviny tím, že se jedná o měkkou hnilobu tkání stonku. Hniloba lodyh způsobuje žloutnutí rostlin ve stadiu listové růžice. Choroba byla pozorována pouze u lilií pěstovaných na pozemcích po tulipánech. Léze na lodyhách způsobuje komplex půdních hub F. oxysporum, Cylindrocarpon, a někdy také bakterií Pseudomonas. Příznaky mohou být od žlutých nekrotických lézí na podzemní části lodyhy až po hluboké obvodové léze v místě vyrůstání lodyhy z cibule (Linderman, 1985).

Sklerotiniová hniloba způsobená houbou Sclerotium rolfsii je provázena křídovitou nebo sýrovitou hnilobou s bílými vlákny podhoubí. Příznaky u polních kultur jsou patrné za horkého a vlhkého počasí jako nekrotické skvrny. Dobře viditelným znakem choroby jsou sklerocia (tmavé hlízky; pozn. překl.) na kořenech a cibulích nebo na lodyze v úrovni povrchu půdy (Linderman, 1985). Na pacifickém severozápadě USA se v chladných oblastech vyskytují korunová hniloba způsobená S. delphinii a šedá hniloba cibulí způsobená Rhizoctonia tuliparum. Proti nim se aplikuje do půdy PCNB (pentachloronitrobenzen, přípravek Terraclor) (Chastagner, 2002).

Máčení cibulí ve vodní suspenzi PCNB se používá při ošetření cibulí proti půdním houbovým chorobám. Ačkoli můžeme použít různé fungicidy, často působí jen na omezený okruh chorob (Linderman, 1985). Stále více se používá oxid chloričitý (ClO2) vhodný také pro dezinfekci pitné vody. Někteří pěstitelé na severozápadě USA jím nahrazují formaldehyd (který je karcinogenní; pozn. překl.), aby zabránili šíření fuzariové bazální hniloby v půdě (Chastagner, 2005). Použití ClO2 je ještě otázkou výzkumu.

BOTRYTIOVÁ SPÁLA

Plíseň listů způsobená Botrytis elliptica je jednou z nejzávažnějších chorob lilií ovlivňujících jejich produkci. Tato houba může napadat tkáně listů i květů. Na listech se nejprve objevují hnědočervené skvrny. Léze postupně zaujímají eliptický tvar, jsou žlutohnědě zbarvené uprostřed a postupně se rozšiřují na celý list. Mezi lézí a okolní zelenou tkání se vytváří žluté halo (obklopující rozhraní; pozn. překl.). Pokud je na listech voda, nastává při teplotách 2-22°C klíčení spor plísně. Choroba se rychle šíří sporami přenášenými větrem nebo vodou. Houba přežívá ve sklerociích, která vznikají v nemocné tkáni. Ty pak přezimují v půdě a slouží jako zdroj spor pro novou infekci v příštím vegetačním cyklu. Ze sklerocií přítomných v půdě nebo rostlinných zbytcích mohou vyrůstat apothecia (typ plodnice; pozn. překl.) s výtrusy, které hrají hlavní úlohu v epidemiologii choroby (Van den Ende and Penneck-Vos, 1997). Ochrana před botritidou tradičně závisí na pravidelném používání listových fungicidů. Na západním pobřeží USA v Oregonu se 1x týdně střídají postřiky měďnatými přípravky s přípravky Chlothalonil a Iprodione. Také v Nizozemí používají 1x týdně ochranné postřiky až do sklizně. V současnosti je snaha omezit použití fungicidů. Pomocí simulačních modelů bylo ukázáno, že použití fungicidů může být omezeno správným kultivačním opatřením a prostorovou izolací rostlin i tehdy, když nastane vysoký infekční tlak z okolí (De Kraker et al., 2005). Účinnou se ukázala vzdálenost minimálně 10 metrů od místa, kde se pěstovaly lilie v předchozím roce. Měly by být vyloučeny zbytečné pravidelné postřiky, když k tomu není důvod v prostředí a náchylnosti pěstované odrůdy. Opakované používání různých postřiků vedlo u botritidy ke vzniku rezistence. Byla hodnocena účinnost biologické ochrany pomocí bakterie Bacillus amyloliquefaciens izolát B190 a bylo zjištěno, že její použití snížilo závažnost choroby způsobené B. elliptica (Chiou and Wu, 2003). Preparát byl použit jako emulze ve směsi s hydroxidem vápenatým, uhličitanem sodným, smáčedlem Tween 80 a minerálním olejem. Rozvoj botritiové spály lze potlačit preventivní aplikací probenzolu v sedmidenních intervalech (Lu and Chen, 2007). Tato látka vytváří polymerní film na povrchu listů, který aktivuje vlastní rezistenci rostlin. Odolnost se prokazatelně zvýšila 2 dny po aplikaci a udržela se na vysoké úrovni 14 dnů. Látka působila jak proti klíčení spor, tak také na uzavření průduchů (Hsieh and Huang, 1999). Látky omezující průchod pokožkou rostlin mohou vytvářet vrstvičku na povrchu, která zvyšuje odpudivost vody, vytváří mechanickou bariéru a potlačuje růst patogenu.

ZÁVĚR

LSV, LMoV and CMV zůstávají na celém světě hlavními virovými chorobami. Šíření těchto virů na velké vzdálenosti nastalo spolu se zvýšeným prodejem liliových cibulí. Nemáme žádnou záruku, že cibule pocházející od komerčních producentů jsou bezvirozní. Samotné Nizozemí v r. 2006 exportovalo 510 milionů liliových cibulí do zemí EU a dalších 790 milionů mimo EU, následované Francií, Chile, Čínou a USA. Certifikace na viry povoluje až 1% LMoV a 10% LSV zamoření u cibulí komerčně produkovaných v EU. To znamená, že dovozce si musí nechat svůj materiál po vlastním namnožení před dalším prodejem recertifikovat (porosty je vždy třeba udržovat bez mšic a podezřelé rostliny nemilosrdně likvidovat – nejlépe pálit a půdu dezinfikovat; pozn. překl.).

Háďátka zůstávají v některých oblastech produkce cibulí hlavním problémem. Tradiční použití horké vody s formaldehydem není v některých zemích povoleno, ale jsou i jiné možnosti. Je to vystavení cibulí specifickému sledu teplot, zahrnující před- a po-expozice v teplé vodě. Také ošetření pomocí ClO2 v teplé vodě by mělo být testováno pro použití proti háďátkům.

Patogenní houby představují řadu cibulových, kořenových a lodyžních hnilob. Tyto patogeny mohou přežívat v půdě po dlouhou dobu. Ochrana proti nim zahrnuje fumigaci půdy a moření cibulí fungicidy, které však neposkytují trvalou ochranu; k tomu je třeba ještě další výzkum. Jako náhražka formaldehydu se s trvalým výsledkem při ošetření cibulí narcisů proti fuzariové bazální hnilobě osvědčil ClO2. Ten má schopnost hubit řadu patogenních hub a bakterií včetně rodů Penicillium a Rhodococcus. Pro stanovení jeho účinnosti při použití na liliové cibule je však třeba ještě dalšího výzkumu.

Botrytis je vážnou chorobou, která je potlačována především fungicidy. Důležitá je nejen asanace polí, ale také použití předpovědních modelů počasí. Využití předpovědi infekce podle pětidenní předpovědi počasí, založené na teplotě a vzdušné vlhkosti, mělo za následek 30-80% snížení postřiků (Van den Ende et al., 2000).

Použití biologické ochrany k navození rezistence k Botrytis elliptica nebo aplikace chemie na list bylo předmětem výzkumu na Tchaj-wanu. Tato technologie nemá sice všeobecné použití, ale mohla by snížit spotřebu tradičních fungicidů.

Jako náhledový obrázek je použita fotografie J. Freemana Pole v podvečer z roku 2007 a vzhledem k tématu má pouze doprovodní roli.