Joe Hoell, Tasmánie, Austrálie
Potřebujeme lilie, které lze pěstovat na zahradě, které zde porostou a pokvetou rok co rok, a které nevyžadují postřiky fungicidy nebo insekticidy. Lilie, které na zahradě spokojeně porostou spolu s jinými zahradními rostlinami – ano dokonce i s tulipány! Lilie, které nepotřebují opory ani složité vyvýšené záhony, ani nákladný odvodňovací systém, ani jakýkoli jiný druh zvláštního zacházení.
‚Black Beauty‘ všem těmto požadavkům vyhovuje a je také schopna růst ve velké škále půdního pH a v různých klimatických podmínkách – od kanadských prérií až po Arkansas, přes Austrálii a Nový Zéland, Švédsko a Litvu. ‚Black Beauty‘ je lilie, které se daří všude, kde rostou lilie.
Aurelián hybridy také dávají vynikající zahradní lilie. Z křížení ‘Black Beauty‘ 4n x ‘White Henryi’ 4n vznikly potomci, kteří (díky dvojité dávce L. henryi) jsou vynikajícími zahradními liliemi, snadno pěstovatelnými po celém světě. Ale nejenom to – začleněním genů L. leucanthum jsme získali druh lilií, který značně ovlivnil výstavy lilií v USA.
Trubkovité hybridy skupiny VI. s L. sargentiae ve své genetické výbavě obstojí v širokém spektru půdního pH, neboť tento druh miluje kyselou půdu – podobně jako orientální hybridy.
‘Ryirube‘ strain lilií od Teda Alexandra (Nový Zéland) a hybridy odvozené od něj, jsou dalším odolným a krásným druhem zahradních a výstavních lilií. Všechny mají v různé míře ve své genetickém základu L. rubellum a dávají široké spektrum barev.
Jak rozsáhlý genetický základ uvedené skupiny zahradních lilií představují? A jelikož jsou všechny tyto hybridy kompatibilní mezi sebou, co vznikne z kotle šlechtitele za několik let? Pyl tetraploidních orienpetů, trubek a aureliánů lze použít na diploidní a triploidní hybridy k vytvoření nových a vzrušujících zahradních a výstavních lilií v pestré paletě barev a tvarů.
Tyto skupiny hybridů lze úspěšně pěstovat jako zahradní lilie kdekoli na světě všude tam, kde se pěstují lilie.
Skupina 1 (asijské hybridy) má také řadu kultivarů, které vytvářejí pěkné zahradní lilie, i když jsou ve svých požadavcích trochu náročnější.
Hybridy tří mateřských druhů ze skupiny V. se pěstují v australských zahradách docela snadno. Nikoliv však ve Švédsku nebo Kanadě, kde jsou exotickými. Orientální hybridy patří do stejné kategorie.
Asi nebudeme mít nikdy orientální nebo longiflorum hybridy, které by se daly na těchto místech úspěšně pěstovat jako zahradní lilie, ale mým zájmem je šlechtění a selekce lilií, které se dají dobře pěstovat na mé vlastní zahradě a na dalších zde v Tasmánii – lilie, které nepotřebují postřik fungicidy nebo dokonce insekticidy.
Mám skutečně řadu kultivarů jak ze skupiny lilií asijských tak orientálních hybridů, které jsou vhodné na řez, a některým z nich se daří na zahradě velmi dobře. Považuji je za lilie vhodné k pěstování na zahradě – konec konců, pokud se lilii daří na mé zahradě 4 až 5 let, musí být dostatečně odolná. Pěstuji zde lilie již 30 let, takže půda musí být zamořená fuzariózou.
Mé metody šlechtění a testování jsou jednoduché a jasné – jedná se o přežití těch nejvhodnějších. Jak pro výsev semen, tak pro lilie pěstované v nádobách používám kvalitní komerční zeminu určenou pro nádoby, ale nesterilizuji ji. Semenáče dostávají dobrou péči, ale nerozmazluji je. Počty semenáčů z jakéhokoli křížení se během šesti nebo sedmi roků dramaticky zredukují. Některé mají sklon k botrytidě nebo fuzarióze a některé projevují známky virózy. Z těch, které to vydrží do šestého nebo sedmého vegetačního období, kdy dojde k závěrečné selekci, vyberu pouze jeden nebo dva nejlepší. Samozřejmě že některá křížení poskytnou více dobrých rostlin a proto selekce rodičů je tak důležitá.
Když šlechtíme lilie pro pěstování na zahradě, neměli bychom zapomínat na náš cíl – pěstovatelnost na zahradě. Někteří lidé pouze vidí květy, ale musíme také vzít v úvahu stonek, olistění a kořenový systém. Při závěrečné selekci by se měli preferovat silnější a odolnější rostliny před slabšími rostlinami, i když květy na slabších rostlinách jsou poněkud lepší. Vhodným přirovnáním může být stavba domu – dobré základy a zdi jsou stejně tak důležité jako krásná střecha. Vždy se dá vyměnit střecha na dobře postaveném domě, ale zkuste vyměnit špatné základy a zdi na domě s krásnou střechou. A podobně, je důležité šlechtit co nejlepší květy a barvy ve strainu odolných a zdravých lilií než vyšlechtit odolnost a pěstovatelnost ve strainu krásných, ale slabých lilií.
Je zde ještě jedna věc, kterou chci zmínit, a to je to, že odolnost a pěstovatelnost na zahradě se velkou měrou vztahuje k místu, kde žijeme a pěstujeme lilie. Odolnost a pěstovatelnost na zahradě znamená něco docela jiného pro pěstitele v Ontariu nebo ve Švédsku a pro pěstitele v Austrálii nebo na Novém Zélandu. Orienpety nebo aureliány se dají pěstovat dobře všude, a také některé z asijských hybridů, ale tím to prakticky končí. Lze sem ještě přiřadit trubky ze skupiny VI., zejména ty s L. regale ve svém původu.
V Tasmánii můžeme na zahradě pěstovat orientální hybridy – ty však nejdou v Dánsku nebo kanadských prériích, ale zato se v Dánsku, Lotyšsku či Kanadě mnohem lépe pěstují martagony než my zvládáme u nás. K tomu si přidejme nepopíratelný fakt, že všechny odrůdy lilií se vyvinuly na severní polokouli, kde jsou studené a suché zimy a vlhká jara a léta až do doby kvetení. U nás a na Novém Zélandu to máme přesně naopak – vlhké zimy a suché jaro a léto, často s vlhkým podzimem, kdy by odrůdy lilií měly schnout.
Často jsem slyšel lidi říkat, že u nás dokážeme pěstovat lilie snadno. Ale jak je to doopravdy? Kromě problémů, které jsem zmínil, bych rád dodal několik dalších. Například, jak je to se snadností pěstovat L. rubellum, L. japonicum, L. nobilissimum a L. alexandrae? Posledně zmiňovaná je možná více doma někde na hranici mezi Newcastlem a Queenslandem. U nás dokážeme docela dobře pěstovat L. nepalense, L. formosanum nebo L. philippinense, ale to je proto, že všechny tyto rostliny jsou vypěstované už ze semene, které pochází od rodičů, kteří zde také vyrostli, a jejich rodiče také. Zkrátka oni se již aklimatizovali. Jestliže bychom dovezli cibuli z Nepálu, nemyslím si, že by moc dlouho vydržela.
Po tom co bylo řečeno přicházím k závěru, že bychom měli přednostně používat semeno z našich zdrojů, z rostlin, které už se pěstovali v našem podnebí a prostředí. Pokud budeme takto pokračovat, pak možná vyšlechtíme a budeme moci pěstovat lilie, kterým se bude dařit v našich vlhkých zimách spolu s dalšími zahradními rostlinami, aniž bychom museli stavět vyvýšené záhony či složité odvodňovací systémy jenom proto, abychom je udrželi naživu. Cestou k pěstování skvělých lilií je jejich rozmnožování. Nezbytné je správné šlechtění, avšak ať už je šlechtění jakkoliv dobrý, výsledek může být jen tak dobrý jaký je použitý genetický potenciál.
Překlad: Pavel Novák