RNDr. Tomáš Sehnoutka

První šlechtitelé

     Dnes se mezi orientální hybridy řadí složití kříženci mezi několika botanickými druhy, jejichž původ je na japonských ostrovech. Prvními šlechtiteli byli japonští zahradníci. Velký znalec lilií Edward Austin Mc Rae popsal, s jakým vzrušením si měl možnost prohlédnout v zahradnické knihovně v Bostonu překrásnou, barevně ilustrovanou starou japonskou knihu. Našel v ní křížence mezi takovými botanickými druhy jako Lilium auratum, Lilium japonicum, Lilium rubellum a Lilium speciosum.

     Z těchto botanických druhů byla zřejmě z Japonska do Evropy dovezena jako první odolná Lilium speciosum. Stalo se tak v roce 1830, tedy více než třicet let po jejím popsání Thunbergem. U tohoto druhu existuje velké množství přírodních forem i vyšlechtěných selekcí, většina z nich se vyznačuje vysokou mírou tolerance k virům.

      Lilium auratum se dostala na Západ jako další v pořadí. A tak se do dějin orientálních hybridů zapsal zlatým písmem 7. srpen 1869. Toho dne vykvetl Francisu Parkmannovi květ o průměru 22 cm z křížení Lilium speciosum x Lilium auratum. Tvarem a vůní připomínal květ L. auratum, barvou zase nejkrásnější formy L. speciosum. Původní rostlina po několika letech zahynula a zbyl po ní jen obrázek v časopisu Florist and Pomologist.

      V té době se dostaly první cibule L. auratum a L. speciosum do Českých zemí, které tehdy patřily k Rakousko-Uhersku. Čeští zahradníci se japonské lilie naučili brzy úspěšně pěstovat. Zkušenosti našich pěstitelů byly zveřejněny v listopadovém čísle Časopisu českých zahradníků roku 1887.

      Lilium auratum se k nám dovážela z Japonska v pevně uzavřených bednách, kde cibule byly zalité rozředěnou hlínou. Většina cibulí L. auratum byla bez kořenů, obchodníci je totiž při balení uřezávali, aby se do bedny vešlo cibulí co nejvíce. Takové rostliny sice v prvním roce vykvetly, ale často již v dalším zahynuly. Naši zahradníci proto doporučovali dopěstovávat Lilium auratum z lodyžních cibulek nebo ještě lépe ze semen.

      Lilium speciosum se v té době pěstovala pro obchod v Belgii, Holandsku a Francii. I jejím cibulím páni exportéři uřezávali kořeny. Nevím, zda se k našim zahradníkům dostaly obrázky lilií z křížení Francise Parkmanna, ale slova otištěná v závěru článku z listopadu 1887 považuji za téměř prorocká:

     „Prvnějším pokusům pěstovati zde v Čechách ze semene Lilium auratum náleží přednost. Nechť čas nikoho neodstraší, každým rokem setbu obnovíme a docílíme tím hojného dorostu. Kéž by v Čechách pěstování Lilium auratum se ujalo, lilie budoucnosti jest Lilium auratum a nové toho druhu variace, jež během několika let do obchodu budou uvedeny a jak známo u každých novinek za ceny velmi vysoké! Známé jsou již odrůdy s červenými tečkami a červenými pruhy, pak čistě bílé se žlutými pruhy, též i částečně plné, již se vyskytly i bílé s většími hnědými i růžovými skvrnami. Rozumí se samo sebou, že nové tyto druhy povstaly jen křížením, sprašováním květů a pěstováním ze semen. Zde jest pole pro zahradníky a milovníky květin činiti pokusy se sprašováním příbuzných druhů, totiž Lilium auratum a L. speciosum var. extra rubrum neb L. speciosum rubrum multiflorum, výsledek může býti jen dobrý i bude sloužiti ku cti zahradnictví českému!“

      Nepodařilo se mi zjistit, kolik zahradníků si vzalo tyto rady k srdci. Jisté je jen jedno, rok 1914 násilně přerušil rozvíjející se šlechtitelskou činnost. Jen v prvních dvou válečných letech na frontách Světové války zahynulo přes 600 zahradníků z Českých zemí.

     V první polovině 20. století se šlechtění orientálek přesunulo k našim protinožcům a k zahradníkům za Atlantikem. Australan Gilbert Errey zkřížil kultivar L. speciosum ‚Melpomene‘ s L. speciosum var. magnificum. Získal tak velice životaschopný kultivar ‚Gilrey‘. Další Australan Roy M. Wallace použil při křížení kultivar ‚Gilrey‘ jako matku a opylil jej pylem hybridu ‚Crimson Queen‘. Z tohoto křížení byla získána odrůda ‚Jillian Wallace‘, která sehrála významnou úlohu v dalším šlechtění orientálních hybridů. Spojovala v sobě vitalitu L. speciosum s velikostí květu L. auratum. Pylový rodič kultivaru ‚Jillian Wallace‘, hybrid ‚Crimson Queen‘ vznikl totiž z křížení Lilium auratum var. platyphyllum x Lilium speciosum ‚Melpomene‘. Kultivar ‚Jillian Wallace‘ měl květy o průměru více než 20 cm a velmi široké okvětní lístky sytě růžové barvy s karmínovými skvrnami.

Řady šlechtitelů se rozrůstají

     Také na Novém Zélandu jsou ideální podmínky pro pěstování lilií. V roce 1932 tam byla založena první liliářská společnost na světě. Ve městě Palmerston North přednášel na Massey Agricultural College botaniku profesor J. S. Yeates. Ten ve třicátých letech dostal orientální hybrid ‚Crimson Queen‘ a zahájil vlastní program šlechtění orientálních hybridů. Výpěstky profesora Yeatese později sehrály podstatnou roli ve šlechtění orientálek u nás.

      Dlouho byly orientální hybridy spojovány jen se dvěma botanickými druhy: Lilium auratum a Lilium speciosum. Další japonské lilie – Lilium rubellum a Lilium japonicum šlechtitelé opomíjeli. Změnili to až dva průkopníci ve čtyřicátých letech. První, kdo použil botanický druh Lilium rubellum při šlechtění orientálek, byla Norma Pfeifferová. V roce 1942 své pokusy popsala v článku publikovaném v Ročence NALS. Tato šlechtitelka vytvořila vzájemným křížením L. auratum, L. speciosum, L. japonicum a L. rubellum vynikající materiál, který byl později využit Janem de Graaffem v Oregon Bulb Farms k získání kmenů pojmenovaných ‚Imperial Pink‘, ‚Pink Glory‘ a ‚Celebrity‘.

      Druhým průkopníkem ve šlechtění orientálek se stal Leslie Woodriff. Ve čtyřicátých letech založil ve státě Oregon firmu Fairyland Lily. Stejně jako Norma Pfeifferová, i on použil raně kvetoucí druhy L. japonicum a L. rubellum při šlechtění orientálních hybridů. Woodriffovým snem bylo, aby orientálky kvetly již 70 až 80 dnů po výsadbě ve skleníku. To se mu podařilo vyšlechtěním Atomic, Exotics a Little Fairies hybridů. Později přineslo Woodriffovi mezinárodní uznání vyšlechtění orientálky ‚Stargazer‘.

      Vynikajícím americkým šlechtitelem orientálek byl Samuel L. Emsweller. Jeho bílá ‚Allegra‘ nebo kmen Potomac hybridy jsou mimořádně odolné k chorobám a tolerantní k virům.

      Na počátku padesátých let začala v USA s komerčním pěstováním lilií Oregon Bulb Farms Jana de Graaffa. Ve šlechtění orientálních hybridů zde bylo dosaženo značného pokroku. Na OBF použili ke křížení většinou materiál z Austrálie a Nového Zélandu. Překrásný klon ‚Empress of India‘ byl hybridem mezi ‚Jillian Wallace‘ a ‚Crimson Queen‘, ze stejného křížení pocházela orientálka ‚Empress of China‘. Oba klony vykazovaly vysokou toleranci k virům. Jan de Graaff byl nejenom úspěšným šlechtitelem a manažerem. Především se stal velkým propagátorem lilií. V roce 1968 uspořádal v Národním domě na Vinohradech přednášku o liliích, která byla doprovázena nádhernými diapozitivy. Krása lilií a orientálních hybridů zejména uchvátila nejednoho milovníka květin. Mnozí zahrádkáři se pak pokusili o dovoz cibulí orientálek ze západních zemí.

Počátky šlechtění orientálek v Českých zemích

     V šedesátých letech v Československu vyšly dvě publikace o liliích: V roce 1967 to byla kniha Tulipány a ostatní cibulové květiny, ve které kapitolu o liliích zpracoval RNDr. Vladimír Chaloupecký, CSc. Někteří čtenáři tak mohli poprvé spatřit barevné fotografie orientálních hybridů. Ještě více barevných reprodukcí orientálek obsahovala Tykačova knížka Lilie, která vyšla o dva roky později. V té době si přál mít kvetoucí orientální hybridy na zahrádce snad každý pěstitel.

      Kdysi mi ukazoval na starých barevných diapozitivech výsledky své pěstitelské a šlechtitelské práce Ivo Zmrhal. Jeho výpěstky vykazovaly rysy Lilium speciosum, která je mnohem odolnější než Lilium auratum.

      Mimořádně úspěšný šlechtitelský program zahájili v Lovčicích u Nového Bydžova zahradník Josef Kukla se svým vnukem Ing. Pavlem Nejedlem. Když se po řadě nezdarů naučili orientálky pěstovat, pustili se do šlechtění. Nejprve bylo třeba získat špičkový šlechtitelský materiál od pěstitelů orientálek z různých částí světa – z USA, Kanady, Austrálie i Nového Zélandu. V sedmdesátých letech přicházela do Lovčic jedna zásilka za druhou. Nejprve z OBF (‚Jamboree‘ strainy, Potomac hybridy), pak od berlínské firmy Hoch (‚Pink Glory‘ strain). Velký zlom nastal v roce 1971, když navázal Josef Kukla kontakt s profesorem Yeatesem. Ten zasílal cibule orientálek už koncem dubna, kdy je na Novém Zélandu podzim. Tak se do Lovčic dostaly Yeatesovy odrůdy: ‚Darkie‘, ‚Elizabeth‘, ‚Journey’s End‘, ‚Lavender Lady‘, ‚Swan Lake‘, ‚Alex‘ a překrásná ‚John Lea‘. Jedinou nevýhodou bylo, že se cibule musely aklimatizovat. Někdy přišly od Yeatese šupiny s malými cibuličkami, z nich vyrostly nejzdravější rostliny. Celkem přišlo od profesora Yeatese šest zásilek. Čilou korespondenci se slavným šlechtitelem ukončila až jeho smrt v roce 1986.

      V roce 1974 se stal Kuklův vnuk Pavel členem Novozélandské liliové spečnosti a měl tak možnost získávat semena orientálek z celého světa. Roku 1976 navázali pěstitelé orientálek v Lovčicích spojení se žákem profesora Yeatese, šlechtitelem Williamem F. Doreenem, který pěstoval orientálky též na Novém Zélandě. W. F. Doreen posílal cibule orientálek později než profesor Yeates, často přišly lilie až v srpnu. To pak bylo nejlepší cibule rozšupinovat a na podzim vysazovat šupiny i s malými cibuličkami. Doreenovy hybridy byly většinou pojmenovány podle planet – ‚Venus‘, ‚Mars‘, ‚Jupiter‘, ‚Saturn‘, ‚Pluto‘. Dalšími výpěstky tohoto novozélandského šlechtitele jsou orientálky ‚Sunspot‘, ‚Capricorn‘, ‚Solar Ecclipse‘, ‚Candy Floss‘ a ‚Marineer‘. Lilie z Nového Zélandu se ukázaly být nejen krásné, ale i zdravé. Jestliže většina orientálek z USA brzy podlehla virózám, některé lilie z Nového Zélandu se v českých zemích udržely ve zdraví dodnes. To platí třeba pro kultivar ‚Capricorn‘.

      V době květu orientálek prováděl Ing. Pavel Nejedlo nejrůznější křížení. Ke šlechtění byly použity především Yeatesovy a Doreenovy orientální hybridy, později i lilie od Leslie Woodriffa a manželů Strahmových z USA. Každý rok v Lovčicích pilně vysévali sklizená semena. Semeno vysévali ihned po sklizni a před výsevem ho lehce namořili. Byl použit stejný substrát jako při pěstování cibulí, tedy rašelina s pískem. Bedýnka s výsevem nesměla přeschnout, ale ani nebylo žádoucí přemokření. Výsev byl umístěn do studeného skleníku. Dvouleté semenáčky se přesazovaly na záhony, kde přibližně za 4 až 6 let po výsevu vykvetly. Během několika let se už orientálky do skleníku nevešly, a tak postavil Ing. Pavel Nejedlo v těsném sousedství velký fóliovník. Na začátku osmdesátých let kvetlo v Lovčicích už více než 100 odrůd orientálních hybridů a též se začaly ukazovat v plné kráse první semenáče. Ty nejlepší z nich dostaly i jméno, mnohé z nich se pěstují doposud. A tak se můžeme na výstavách lilií setkat s orientálkami ‚Apache‘, ‚Jaruna, ‚Yellow Glory‘ či ‚Red Matador‘. Je jim přes třicet let a stále jsou krásné, jak se na dámy v jejich věku sluší.

Šlechtění orientálek v posledních desetiletích

     V sedmdesátých letech se podařilo Judith Freemanové obohatit svět orientálních hybridů o křížence Lilium alexandrae x Lilium speciosum. Později se jí povedlo vytvořit hybridy z křížení L. alexandrae a L. rubellum i L. alexandrae a L. nobilissimum.

      O rozšíření orientálek se zasloužila také Dianna Gibsonová z Port Townsendu v USA. To ona v osmdesátých letech poslala do Lovčic raně kvetoucí orientálku ‚Royal Splendor‘ (vyšlechtili ji Harve a Ruth Strahmovi), bez které by nevznikla třeba něžná ‚Květa Kalíková‘ nebo ‚Jizerské ticho‘.

     V poslední době se světové šlechtění orientálek přesunulo do Holandska. Holandská produkce orientálek začala introdukcí klonu ‚Stargazer‘ na počátku sedmdesátých let. Po komerčním úspěchu této odrůdy (vyšlechtil ji skromný Leslie Woodriff) se řada holandských šlechtitelů vrhla na šlechtění orientálních hybridů určených k řezu. Ve většině případů jsou holandské orientálky určeny pro rychlení a v našich obchodech s květinami voní po celý rok. Každoročně se k nám dovážejí cibule desítek odrůd orientálek od holandských šlechtitelů, a to za nepříliš vysoké ceny. Jen málo z nich se však udrží delší dobu v našich zahradách. Podle mých zkušeností do pěti či osmi let odrůda k rychlení zahyne i při mimořádné péči. A tak mezi námi stále zůstávají amatérští šlechtitelé orientálek a rádi prožívají vzrušení při proměně semínka v malou rostlinku a posléze kvetoucí orientálku. Aby jich přibývalo, to je i záměrem této malé publikace.

                Zdroj: Zvláštní číslo Zpravodaje Liliář 2015